Volal mi včera kamarád. Aby mi řekl, že knížku si koupil přečetl a líbí se mu. Bylo tam ovšem nějaké malé „ale.” prý neví jestli píši odbornou knihu, nebo historii, případně něco jiného.
Volal mi včera kamarád. Aby mi řekl, že knížku si koupil přečetl a líbí se mu. Bylo tam ovšem nějaké malé „ale.” prý neví jestli píši odbornou knihu, nebo historii, případně něco jiného. Samé emoce, povídal. On emoce moc rád nemá. Technicky založený, praktický člověk, skvěle kombinující selský rozum s vysokoškolskými znalostmi, které má neskutečně vysoké. Hrozně ho rozčilovaly příběhy na konci. Samé emoce, a co víc, smutné emoce. Jo jo, má pravdu, život je o emocích. I jeho, nakonec vidím jak i s ním emoce cloumají. Jako konečně s každým. Musel jsem ho zklamat. Vysvětlil jsem mu, že lépe to neumím. To snad ani nechtěl, většina knížky se mu líbila povídal. Jen kdyby tam nebylo toho tolik osobního.
No jo, jak to mám udělat? Terapie je o osobních věcech, emocích, především o nezvládnutých emocích. Kolegyni odmítnou návrh na prezentaci, a ona mi telefonuje celé odpoledne v slzách, protože její emoce pramenící z nezvládnutí situace do níž se dostala. Samozřejmě pokud odmítnutí návrhu vnímáme jako odmítnutí sebe sama a nikoliv našeho produktu, pak je život těžký a složitý. Bez ironie. Emoce nás zaplaví a nedokážeme je regulovat. Terapie spoluzávislých to jsou především emoce, nezvládnuté ohrožující pocity. Hrůza, děs, strach. Z toho co bylo, je a bude. Matky přicházející s pláčem, otcové se vztekem, manželky s hrůzou co zas bude, stud z toho co bylo. Závislí, ti se snaží žádné emoce nemít, K tomu používají své drogy.
A tady pak nastane problém. Jak mám napsat odbornou knížku, kde nebudou emoce. Jak mám napsat knížku o svých zkušenostech, když nebude osobní. Každý den mě napadne něco co se událo kdysi. Úplně vidím obrazy za bdění. Z ničeho nic se mi vybavují místa, kde jsem kdysi byl a jen přemýšlím, jestli to bylo v Chile, ve francii a nebo ve Znojmě. Je zvláštní, vždycky si nakonec vzpomenu a dokáži rozlišit místa. Pokud se mi ty obrazy vynořují, vynořují se mi s tím i emoce.
Dnes ráno, kdy jsem nenaladěný šel do blázince, (nenaladěný proto, že jsem chtěl zůstat doma, vzít si dovolenou a strávit celé čtyři dny mimo jakoukoliv práci, ale nešlo to, nemá mě kdo zastoupit,) tak jsem si všiml, jak je ta silnice od Čimické brány k pavilonu ponořena do zvláštního zeleného světla díky slunci, které prosvítalo skrz čerstvé listí. Nádherná tlumená barva místy zlatozelená. V tu chvíli mě podráždění přešlo. Naposled jsem něco podobně barevného viděl v dešťových pralesích na Novém Zélandu. Tam také když jsem jimi procházel bylo podobně barevné světlo. Jeden okamžik a můj emoční stav plynule přešel z namíchnutosti do příjemného vzpomínání, které mě úplně přeladilo. Kdybych chtěl tuhle náladu vyvolat nesvedu to. Na takových věcech si vždy vědomím jak tenká je hranice mezi pohodou a nepohodou a na jakých věcech závisí naše uvažování.
Tak asi nenapíši žádnou odbornou knihu, ale vždy spíš něco pocitového. Neumím ten odborný jazyk, kterým vládnou někteří mí kolegové. Umím říkat jen prostá slova, kterým každý rozumí. I když mi říkal kamarád, že nerozumí pojmu „suchý dům.” Suchý dům v žargonu terapie znamená, že i když všichni v rodině závislého neabstinují, tak mu neztěžují život při zvládání jeho chutí na svou drogu přítomností alkoholu v domácnosti. Domov by měl být pro něj nejbezpečnější místo. Aspoň já si to tak cíleně buduji. Samozřejmě když se bude chtít napít, nafetovat jistě si svede dojít kam potřebuje. Pravdou je ovšem i to, že nepřítomnost alkoholu snižuje riziko a snižuje tím i chuť.
Mnozí takzvaní odborníci i s vysokoškolskými tituly, dávají takové rady závislým například na drogách, že mírné požívání alkoholu je celkem pro ně bez rizika. Jenže když ty rady dávají, tak vždy to jsou lidé, kteří pracují v zařízeních mimo léčebnu a nesetkají se s těmi co na základě jejich rad riskují, posléze dříve nebo později zrecidivují na své původní droze a detox je potom jejich. Smutné konce i historky. „Odborníci” tohoto druhu si žijí ve svých představách a vůbec nerespektují zkušenosti jiných a realitu života závislých. Bohužel. Mé přítelkyně neabstinovaly žádná, pouze v mé přítomnosti se zdržovaly pití alkoholu. na mou žádost.
Nic víc jsem na nich nikdy nechtěl. A šlo to. Ti kteří tohle nerespektují spláčou nad výdělkem. Manželky, partnerky alkoholiků, hráčů, jejich děti . Ti všichni zcela určitě. Vyjímky potvrzují pravidlo. Mnozí hráči také skutečně odstartují svou recidivu pod vlivem alkoholu. Jenže ti „odborníci” s nimi potom nežijí a nenesou dopady jejich recidiv. Tak to jednoduše je a žádné teorie vymyšlené ve vypatlaných mozcích některých rádoby moderních terapeutů na tom nic nezmění. I proto jsem napsal tu knihu a tuhle pasáž jsem z ní nevynechal. Holt budou chlapci a děvčata sice malinko zuřit, tedy budou v emoční nepohodě, ale to už je jejich problém.
Nemám s nimi žádnou smlouvu, že budu po nich opakovat jejich pitomé představy o závislosti. No to jsem se ale dostal trochu jinam. Ale nevadí, ještě ve mě jede vztek. Vždycky když se na poradě probírá tohle téma, uvědomím si, že ztrácet čas dohady s nimi nemá cenu. Nemyslím si, že je nějak přesvědčím. A stejně se dopálím. Tak se raději věnuji tomu co považuji za prioritní. Přesvědčit o tom svoje klienty, co to jen jde. Většina mi věří a někteří k tomu mají dost dobrý důvod. Nakonec mnohdy dali na tyhle lidi, co jim ani nemám chuť říkat terapeuti a průsery vzniklé z aplikace „odborných rad” tohoto druhu jsou pro některé mnohdy nedozírné, jdou doslova někdy do milionových škod a sem tam i leckdo přijde o život.
Jsem docela rád, že nejsem příjemcem žádné státní dotace na své terapeutické programy. Tedy mi tihle lidé, kteří velmi často ovládají i přísun peněz a tím i ovlivňují protidrogovou politiku mohou rafinovaně a přímočaře vlézt na záda. Inu není nad to stát se samostatným, přesvědčit klienty, že přímá platba vůbec není na škodu a tedy být nezávislým na státu, kde o důležitých věcech pro lidi rozhodují polovzdělaní pitomci, kteří zakrytí aureolou odborníku matou politiky i veřejnost. No konečně je to stejné jako s vládou. Veřejnost nakloněná drogám samozřejmě ráda slyší co slyší a těch pár poučených matek, co jim děti kolabují na ulicích volební výsledky nezmění.
Pohled na situaci, některých takto uvažujících jedinců změní až přímá zkušenost z někým blízkým. To potom lamentují, že kdyby, tak… Ale hlásat dobré názory a poznání po průseru je snadné. Použít rozum v situaci, kdy mě přesvědčuje má lenost a pohodlnost a především představa o neomezených právech a žádných povinnostech je nad síly jejich rozumu, se té „krásné představě o snadném životě v luxusu práv” ubránit. Jak řekla moudře jedna kolegyně. Za chvíli už se najdou i tací obránci lidských práv, co budou žádat aby děti neměly domácí úkoly a nebyly přetěžovány povinnostmi. Tací „ODBORNÍCI” vskutku připraví děti do života. Z naprostého luxusu bezpovinnostního života, do života velkých požadavků. Požadavků na plné zapojení a stoprocentní výkon. Ach jo. A že je ti zaměstnavatelé budou chtít, to si teda pište. A bez postupného treniku zvládání zátěže. Nevím nevím.