Dorazila ráno klientka. Znám ji stejně jako jejího syna čtyři roky.
Dorazila ráno klientka. Znám ji stejně jako jejího syna čtyři roky. Přečetla všechny moje knihy, viděla všechny díly „Rodina a já.” Pilně sledovala „Ze závislosti do nezávislosti.” Aby se nakonec po tom všem zeptala: „Jak mu mám pomoc?” V duchu jsem vzdychl, nikoliv nahlas, abych ji během hodiny po třetí řekl, že abstinence jejího pět a třicetiletého syna, není její job, není její problém, stejně jako není její problém synovy chutě. Jejím problémem je synovo vydírání a manipulace, kdy se ji snaží přesvědčit, že je nemocný a tedy nemůže se chovat jinak.
Zarazila se jako se zarazí vždy když ji tohle řeknu a začala znovu vypočítávat všechny jeho hříchy. Klidně jsem ji přerušil abych ji znovu zopakoval, že jediná záchrana je pro jejího syna, když ho přestane zachraňovat. Některé matky jsou skutečně neudolatelné. Jak terapeuticky, tak lidsky. Jednoduše si vezmou do hlavy, že štěstí jejich dětí je jen v jejich rukách, tedy těch matek a jsou v tomto směru neodklonitelné. Ty peníze na konci konzultace jsou opravdu zcela zasloužené.
Na jednu stranu se mnou cloumá soucit, na druhou stranu údiv z takové nepoučitelnosti. Prostě ona chce radu, jak to zařídit aby nefetoval, neprotelefonoval peníze za erotické linky, které nakonec ona musí zaplatila, aby si doma uklízel, tedy v bytě, který mu koupila, samozřejmě za něj platí i příspěvek do fondu oprav, protože on na to nemá. Takové matky neunesou pomyšlení, že by se mohl mít špatně. Naneštěstí tahle je bohatá. Tedy může si dovolit setrvat ve svých chybách podobně jako synáček a nic s tím neudělat. Na obou je přesně vidět, co znamená „Závislý a spoluzávislá.” Z jakého důvodu je takové spojení terapeuticky skoro nerozbitelné, jak se vzájemně svým chováním jeden druhého ve své závislosti udržují.
Takové matky jsou skutečně pro mne zkouškou trpělivosti. Na jednu stranu je mi jich líto když vidím s jakým neochvějný úsilím pochodují za štěstím svých dětí, na druhou si říkám, že je až zvláštní, jak si nevšimnou, že cesta, kterou si vyberou vždy skončí ve slepé ulici, která končí třímetrovou hladkou zdí a žebřík nikde. Takže se vydají zpátky, aby se časem opět pustily tou známou cestou, jakoby doufaly, že tu zeď nakonec někdo zbourá. Nezbourá, bohužel. Jejich děti se chovají podobně. Používají stále stejný model chování, kde není místo pro opatrnost, naslouchání, pouze pro manipulaci, neopatrnost, hazardérství. U matek tohoto druhu, neschopnost změnit chování, aby nekontrolovaly svoje dospělé děti, nechaly je nést důsledky jejich života, neumetaly jim z cesty každý sebemenší kamínek. To se to potom synáčkům a dcerunkám popíjí, fetuje a hraje.
Takže dnešek začal napínavě. Ale pak jsem si otevřel knihu, kterou jsem si koupil jako bolestné v pondělí, když jsem šel od zubaře s ještě z druhou a začetl jsem se do osudů „Dobře naladěný optimista.” Mattias Nöllke. Bezvadná kniha, která ukazuje, jak je důležité mít občas smůlu, jak není nutné být stále a za každou cenu dobře naladěný, protože jinak se člověk ze samého optimismu zblázní. To dodávám já. Bavím se při jejím čtení náramně a vždy si uvědomím, ten kulturní rozdíl, který je vidět právě v přístupu Evropana a Američana. Jak je mi jako Evropanovi a navíc Evropanovi ze střední Evropy blízký ten postoj, že se z každého neúspěchu nemusí nutně člověk zdělat, že neúspěchy prostě a jasně patří k životu, že být perfektní a stále dobře naladěný je zhola nemožné.
Je mi tenhle přístup mnohem bližší, než všechny ty americké příručky na štěstí, které nás učí jak být ,„nejlepší matkou, prodejcem, učitelem” a já nevím čím ještě. S tím mám fakt problém. Nějak pořád neumím být tím nejlepším terapeutem na světě, neumím vždy zachovat dekorům, občas jsem sprostý jak dlaždič, nesplňuji podmínky pro decentního, neviditelného muže. Na abíčku mi zamindrákovaní jedinci, říkají, „kdybys nebyl tak viditelný, tak se do tebe tolik nestrefujeme.” Na což jim odpovím. „No fajn, aspoň si mohu zcela bez výčitek do vás taky kopnout, a je trochu zábavy.” Nikdy mi nijak nevadilo, takové mírně kanadské žertování a trochu černého drsného humoru.
Pouze jim na abíčku občas předložím blog, který napíši speciálně pro některé troly, kteří potom se předvádějí se svými verbálními útoky a dostane se jim spravedlivé odpovědi. Navíc mi umožňují si napsat na jiný web, kde jsem si otevřel, znovu blogy, které nechci uveřejňovat tady, protože si myslím, že se sem moc nehodí. Jinak ta adresa je www.sblog.cz/chodec Tam si píši poznámky k chování lidí na internetových fórech, třeba pod názvem „Liga zamindrákovaných,” nebo „Nevlídní a nejistí” Postupně tam vykreslím některé postavy, kterým nejde ani o Linux, ani o IT, ale jen o to, aby si se mnou vyřídili účty, udělali si ze mě „prdel” jejich slovy a nakonec zjistili, že je ona zábava pmalu přestává bavit, vyvolali obecnou nechuť a tolik nepřátel, že zas nemám aby je někdo podpořil v jejich tažení.
Zjišťuji, že psaní pro mne dostává čím dál víc smysl, protože si opravdu díky psaní mohu ujasnit různé aspekty lidské existence, chování a hledání. Uvědomil jsem si jak se ocitají na internetu, emočně labilní lidé, kteří neunášejí rozdílnost. Jak vlastně díky anonymitě se rozvíjí jejich agresivita, kterou by si jinak vůbec nedovolili projevit. A pokud ano, tak velmi skrytě. Jak labilní lidé dokáží vytvořit klima, kde není vůbec místo na jakoukoliv smysluplnou diskusi. jak je třeba tuhle situaci vydržet, a zvládnout ji třeba čekáním na to, že to širší okolí přestane bavit a začne reagovat. A i když jsme ten „spoluviník“, tak poskytne podporu.
Dále jsem si uvědomil jak je dobré, třeba pro jiné abstinující závislé, podržet informaci o své závislosti občas v tajnosti. Protože v rámci toho pokusu o mé ponížení od oněch zamindrákovanýchi jedinců, kteří za mnou na abíčko dorazili, čistě jen z toho důvodu, že ta není moderovaná diskuse, nebo jen velmi málo a tedy mohou projevit svou „přízeň” vůči mě, se má závislost a mé potíže třeba s dětmi, velmi cíleně používala proti mé osobě. Což mě nijak nepřekvapilo a má skepse ke tvrzení některých psychiatrů a psychologů, že je třeba důsledně tuhle informaci sdělovat, tak ona skepse, že je zcela oprávněná.
Tím psaním někam jinam, do jiného prostředí jsem před lety, kdy jsem s tím začal nezamýšlel nic jiného, než prostě psát tam, kde jsem cítil určitou spřízněnost s ohledem na můj zájem o open source. Nakonec se z toho bez jakéhokoliv předchozího úmyslu vyklubala jistá laboratoř. Díky tomu jsem vytěžil poznatky ze světa, kam jinak běžná člověk nepřijde. Tak, tak. Zazvonil zvonec a blogu je konec.