Nemoc a bolševik nikam jinam nepatří

Po pět a dvaceti letech jsem dnes ráno prvně volal do blázince, že nepřijdu, neb mám v hrdle knedlík, co mi brání mluvit, a nejen brání, ale i bolí při polknutí.

Šlo na mě něco už večer. Doufal jsem, že česnek a čaj z majoránky to zlepší. Nezlepšilo, aspoň ne natolik, abych ráno se nezamyslel, nad tím, že bych poprvé v životě si mohl vzít sick day a vyležet se. Sestra Pátková, co telefon zvedla, mé rozhodnutí schválila a pravila, že to vyřídí.

Takže jsem snědl další česnek, vypil další čaj z majoránky a chvíli koukal na staré filmy, co jsem našel na YouTube o Royal Navy. Dokumentární, zajímavé a krásně čisté. Ne takové ty rozmazané, ale krásně čisté, ukazující život na válečných lodích Královského námořnictva, zavedení nové bitevní lodi HMS Anson do služby na British PATHE a mnoho dalších zajímavých dokumentů.

Má láska se stále s jistým údivem ptá, jak takové věci nacházím. Odpovídám, že prostě. Napíší do vyhledávače „Royal Navy at World War II.” A on mi najde, co hledám. Tedy nevím, co přesně hledám, abych nakonec našel, co mne zajímá. Britské Impérium a Královské Loďstvo je pro mne značně velká oblast zájmu. Jsem zřejmě imperialista. nějak mám pořád pocit, že sice by se Britům dalo v minulosti ledacos vyčítat, ale dokud oni spravovali více méně svět, spravovali ho dobře.

Pochopitelně, nemohli při své velikosti udržet to Impérium do nekonečna. Ale snažili se. Takže krásné lodě, námořníci, Impérium, srozumitelná angličtina. Užil jsem si ty dvě hodiny. Pak jsem zalehl a dospával, co mi scházelo ke štěstí. Být nemocný, není zas až tak špatný, akorát by mělo být člověku lépe. Podobně jak říkal ten cikán, že zima, kdyby nemrzlo a nepadal sníh, by také nemusela být špatná. Všechno má své mouchy.

Jsem nemocný a stále drnčí telefon. Volají klienti. Nikoliv aby se poptali po zdraví, ale aby si zařídili konzultaci. Takže jim říkám. „Zavolejte v pondělí, to už bych mohl být zdravý a mít chuť pracovat. V duchu dodám. „Jak ležím v posteli, jsem líný i hledat v diáři.” Tedy nikomu to na mě neříkejte. Ale myslím, že budoucí klienti i já, do pondělí vydržíme. Ale zas je pravda, jakmile řeknu „nemocný” následuje uctivá omluva a přání zdraví.

Byly doby a nejsou tak vzdálené, co jsem chodíval do blázince i nemocný, ale jak stárnu, nějak si říkám, že beze mne to jeden den vydrží, já si vorazím a dokonce z toho nemám ani nějaký zásadní pocit viny, že jsem kolegyním způsobil potíže. Zatím na smrtelnou rýmičku neumírám, v tomhle asi nejsem zas až tak chlap, ale sleduji, jak se můj zdravotní stav v posteli zlepšuje. Jen by to chtělo nějakou pečovatelku ošetřovatelku.

Má láska mi šla nakoupit, mám co jíst, čajíček si také uvařím, už jsem schopný sedět u PC, když jsem Macbook nechal v blázinci, ale není nad to sekýrovat a hrát si na bezmocného nemocného. Tuhle roli ještě jako macho nemám zas až tolik nazkoušenou. Má láska má před premiérou, takže se bude věnovat umění a já se holt o sebe musím postarat.

Jo, když může člověk zlomeným hlasem sípat: „Kafe, čaj, mám hlad, potím se.” Ale takhle, koho tu dojmu? Nikoho, nemám to na světě lehký. Takže si jdu udělat česnečku, pěkně kousek špeku, trochu sádla, pepř a sůl a dva tři stroužky česneku a to by bylo, aby nemoc nešla tam kam patří. Třeba do prdele, společně s bolševiky. Nemoc a bolševik nikam jinam nepatří. Jo jo.

1 komentář

Napsat komentář