Potkal jsem včera cestou do vsi poutníka. Polák, putoval do Compostelly. Sice ne celé pěšky, ale i tak sem byl rád, že jsem potkal někoho, komu stojí za to, osvědčit víru poutí.
Potkal jsem včera cestou do vsi poutníka. Polák, putoval do Compostelly. Sice ne celé pěšky, ale i tak sem byl rád, že jsem potkal někoho, komu stojí za to, osvědčit víru poutí. Potřeboval se dostat na starou silnici na Plzeň. Musel jsem ho kus vrátit, protože tak jak šel, šel na dálnici. Jo, poutníci někdy nemají jednoduchý život. Bloudí, bolí je nohy, ne vždy mají lidé pochopení pro jejich konání. Tak jsem mu vyprávěl pár historek ze svých poutí. Myslím tím poutě, nikoliv dovolené. Bavili jsme se dobře, Bohužel ne dlouho, odbočil na Plzeňskou a šel dál. Prý něco stopem, něco pěšky. Řekl bych že víc stopem, podle toho jak byl vybavený, asi by s tou zátěží daleko nedošel. Rozhodně neměl lehkou pochodovou výstroj.
Přišel mě navštívit večer jeden bývalý klient. Seděl, vykládal tak jsem poslouchal jeho historky, bavil jsem se. Má zvláštní smysl pro humor. Také zvláštní způsob života. Ale budiž, je dospělý a rozhodně se dá říci, že si je vědom toho co dělá. Vyprávěl mi o lidech, které znám, některé jsem dlouho neviděl, a jejich životy jdou v docela těžce žitelném stereotypu. Chlast, hazardní hra, drogy blázinec. Už ne ten fešácký pavilon 35, ale i jiné, neklid, pavilon 26, 18. Nic moc, podle jeho vyprávění. Jsem rád, když se občas ukáže. Dá se s ním mluvit mnohém, hodně toho umí. Pouze ten život nějak nežije podle svých představ.
No nic, třeba se mi ho podaří na nějaký čas zabavit tím, že mě bude učit některé věci z IT. Potřebuji si doplnit vzdělání, trénovat mozek a učitel je někdy dobrý, protože ukáže zkratky a člověk zbytečně nebloudí a neobjevuje dávno objevené. Lidé se někdy ohrnují na lidmi, co prošli blázincem, terapii na závislost, ale já jsem mezi nimi potkal spoustu chytrých, šikovných lidí, kteří se v životě celkem neztratili, uměli si poradit, našli řešení nejen v oboru, ale i v životě. Hodně mě toho naučili. Stačilo se jen zeptat.
Vůbec včera jsem měl takový samaritánský den. Onehdy jsem požádal o zařazení mezi přátele jednu dívku, které se líbí má stránka Jan Jílek-Chodec, hodně si čte mé blogy a má velmi zajímavou tvář. Nakonec jak jsem s ní povídal, vylezlo najevo, že ji opustil kluk a že měla potíže s drogami. Tak jsem ji musel poučit, že jestli skutečně se nechce rozjíždět, není dobré se moc vybavovat o tom kde a kolik, co brala. Došlo jí to dost rychle. Alespoň jak z toho písemného projevu vyplynulo. Jo někdy se dějí věci. I na FB.
Mám rád sociální sítě. Člověk se seznámí se zajímavými lidmi, vyslechne různé příběhy osudy, vybaví si ty svoje, má srovnání. Mnozí lidé jsou ke mě hodně otevření právě díky tomu odstupu, té vzdálenosti. Všiml jsem si, že zde pod mými blogy se zformovala určitá skupina lidí, která začíná být hodně otevřená a hodně přispívá právě zkušenostmi ze svého života. Tohle považuji za cenné. A dělají to i přesto, nebo právě proto, když se objeví různé Jolany a anonymové, které mají za cíl jedno. Vyřídit si se mnou účty. Je hezké sledovat, jak se najednou oba ztratili, když nenašli u ostatních pochopení pro svou činnost. Jo veřejné mínění a korekce, třeba ve formě smazání příspěvku funguje.
Když jsem začínal s webem, myslel jsem, po různých zkušenostech odjinud, že nebudou komentáře. Tedy, že nedovolím pod blogy komentovat. Jsem rád, že jsem tak neučinil. Sice se občas objeví „Jolana„ která je náramně dobře informovaná o mém životě, dokonce ví, co mě naučili na abíčku, ale pak zmizne, zřejmě ji došlo, že docela lze uhádnout o koho jde. Nemám jistotu, jen podezření. Hlavně po tom, co jsem se dozvěděl včera na chatu. Byl jsem překvapený informacemi, jež mi několik lidí poskytlo.
Inu někdy se všechno provalí, až když je po všem. A lecjaké jeho chování předtím a osudy se těmi doplňujícími informacemi vysvětlí.
Ale je mi to to celkem jedno. Je chování, za které si každý odpovídá sám a každý nese pak jeho důsledky. Důležité je, že vím co a jak a mohu se podle toho v budoucnu zařídit. Nakonec, lidé se mění a třeba jednou tomu člověku dojde, že se zrovna košér nezachoval. Také mám své máslo na hlavě, jako ostatně každý z nás. Pouze jen je dobré rozumět, třeba i zpětně, o co jde, a co se děje, nebo dělo.
Příští neděli pojedu se svými dcerami navštívit svoji sestru. Budu rád, když se Babeta seznámí s dalším členem rodiny. A moc mě těší, že přijala pozvání od mé sestry, která je pochopitelně zvědavá na svoji neteř, kterou nikdy neviděla. Jo, dostat vztahy, třeba i tak blízké do normálu není vůbec jednoduché. Navíc, když jsem ještě obklopen lidmi, jejichž vztahy jsou většinou velmi komplikované a mnohdy zcela rozbité. Už jen z toho důvodu si vážím toho, že jak Babeta, tak její sestry, má sestra se pokoušíme, onu zpřetrhanou sít vztahů, nebo lépe řečeno nevytvořenou, navázat a vytvořit. Na tohle není nikdy pozdě.
Pamatuji se na jednu paní, tak v mém věku, která když byla v terapii na pav.5, kde tehdy bylo oddělení následné péče pro závislé a kam jsem před léty chodil dobrovolně dělat skupinu, jak nemohla unést, že její otec v padesátých letech emigroval, nechal ji tady s matkou a vlastně viděla ho až po roku 1989. Nebyla schopna mu odpustit.Nebyla schopna odpustit jak jemu, tak sobě. On ji chtěl vzít k sobě do Anglie, kde žil, měl slušný majetek, nikoho neměl a ona stále jen vykřikovala, že si z ní chce udělat otroka, který se o ni celá léta nezajímal a teď na stará kolena, kdy nemůže si na ni vzpomněl. Závislost na alkoholu a pocit zavržení. Takhle to měla. Nešlo to vůbec korigovat. Zajímalo by mě, co s ní je a jak se ji vede. Dokončila léčbu a nikdy jsem ji už neviděl.
Což, takhle je to s většinou pacientů. končí, odejdou a už o nich není vidu ani slechu. Někteří se časem přihlásí, že se jim vede dobře, s některými se setkám znovu na pavilonu, nebo se dozvím, že jsou na jiném pavilonu a v podstatě horším stavu. Takže ti, co se tu občas objeví, napíšou větu, že jsou naživu, mi udělají radost. Někteří bohužel naživu už nejsou a nikoliv proto, že by zemřeli sešlostí věkem, ale protože se uchlastali, ufetovali, případně spáchali sebevraždu. Přibývají a přibývají.
Jo jak stárnu, tak si čím dál vážím každého de, co tu mohu být. Myslím na tom světě vezdejším. A čím dál, tím víc si uvědomuji onu křehkost života a té tenké hranice, která vede mezi bytí a nebytím. Jo jo. Tak a jdu cvičit, abych si udělal trochu dobře. Bude dnes vedro, léto se údajně vrací, tak se pak půjdu projít do letního dne.