Neděle dopoledne, nedělám nic, protože neděle je od slova nedělat. Navíc, jak si čtu Majsebuch od Jaakova bar Avrahama, dočítám se tam o prospěšnosti a svatosti šabatu.
Neděle dopoledne, nedělám nic, protože neděle je od slova nedělat. Navíc, jak si čtu Majsebuch od Jaakova bar Avrahama, dočítám se tam o prospěšnosti a svatosti šabatu. Ano, člověk má světit den sváteční, ať už v sobotu, nebo v neděli. Odpočinout, usebrat se, jak rádi říkají klasici, kteří umí zacházet se slovem. Rozjímaní, modlitba, ticho, klid rukou i hlavy. Samé známé věci, na které dost lidí nemá čas, protože když něco nedělají, mají pocit promarněného života. A pocit viny. Já teď píši, ani tak ne, že bych měl pocit viny z toho, že nic nedělám, ale protože když píši, získávám jakýsi klid. Psaní mě zklidňuje od všech těch slastí a strastí života.
Lidé se domnívají, že je potřeba pořád něco řešit, upravovat, dělat závěry, hledat smysl, moudrost a mít přehled o tom, co se děje kolem nás, kdo co slaví, nebo neslaví. Zjišťuji, že pokud se vyhnu té záplavě informací, kterými jsem bombardován, pak se cítím jako za mlada, kdy jsem seděl na mezi, sledoval život, který kolem mne kolotal, (sakra to je krásné slovo. Mohl jsem použít, cirkuloval, kypěl, ale to kolotal se mi líbí víc.) Jak jsem dnes zjistil, ještě jsem neviděl nic z olympiády. Nikoliv proto, že bych si myslel, že je špatná, nakonec, „panem et circenses,” neboli: „Chléb a hry.”
Ani na jednom není nic špatného, obojí je dokonce v přiměřené míře prospěšné tělu i duši, ale nějak si v posledních letech raději hraji jinak, než sledovat zimní olympijské hry. Zimní sporty mě nijak nebaví, mimo hokeje a dívat se, jak hokejisté dostávají jeden výprask za druhým také ne. Takže se bavím četbou těch tisíce let starých příběhů o moudrých rabínech, které Jaakov bar Avraham přeložil z jidiš, on sám říká hlavně pro ženy, zřejmě už tehdy asi gramotné ženy četly víc než muži a věděl, neb asi měl obchodního ducha, že ženy si takové povídání rádi koupí. Navíc, židovské ženy nesměly studovat Tóru a aspoň z takových příběhů došly k poznání té rabínské moudrosti.
Pravda, mnohé ty příběhy jsem už zachytil třeba v Chasidských vyprávěních, nebo jen tak, na internetu, v jiných knihách, kde na ně odkazují různí autoři, ale zde jsou zřejmě více autentické, nepřevyprávěné, nezkomolené. Některé se zdají prostinké, málo věrohodné, vyprávění o zázracích rabínů, síle jejich modlitby, ale já při čtení si ty zázraky představuji, zkouším vidět třeba toho proroka Eliáše, který chodí po světě a napomáhá jak těm rabínům, tak těm prostým Židům, kteří díky své víře mají pocit, že všechno, co se odehrává, je vůle toho Svatého, budiž požehnán.
Líbí se mi, jak se vlastně ta tradice pořád opírá o tu moudrost, která říká: „Věř a dělej co máš!” Na tohle jsem hodně myslel, když mi v pátek odpoledne, cestou domu tramvají volala jedna dáma, abych zachránil jejího kamaráda, který se prý děsivě opíjí a vyhrožuje sebevraždou. Volala pak včera odpoledne. Chtěla radu. Dal jsem ji radu, když jsem předtím se ji zeptal, zda s ním má děti majetek, či s ním bydlí. Všechny její odpovědi byly zamítavé. Ani jedno. Prý ho chce jen zachránit.
Radu dostala a rada zněla: „Otočte se na podpatku a utíkejte, co nejdál, než se vzpamatuje.” Tím vzpamatováním jsem měl na mysli, nic jiného, než jak jsem se dočetl i v té rabínské literatuře, začne věřit, že je v jeho moci litovat svých zlých činů, zanechá jich a změní svůj život natolik, že přestane vydírat své okolí svou „bezmocí.” Ono už v té rabínské literatuře znějí podobná moudrá slova, že přílišné podporování chudých vede k tomu, že jsou ještě chudšími, pro svou ochotu spoléhat se místo na vlastní síly, na dobročinnost. Na moc druhých, že oni jsou ti, co udělají zázrak, který způsobí okamžité blaho. Ta dáma si tu svou žádost ke mě nějak podobně představovala.
Odmítl jsem být spasitel, který místo svého volna přemlouvá údajně nadaného opilce k tomu aby přestal pít a začal se chovat jako člověk. Může mi střízlivý zavolat. Tahle nabídka se jí nijak nezdála. Navíc ani informace, že čas mám skutečně nejdřív ve středu, do té doby může vystřízlivět, když bude toužit se mnou mluvit. S opilcem pod parou, slibujícím modré nebe a chrlící „pravdy” jimž se obvykle říká „racionalizace,” není potřeba ztrácet drahocenný čas.
Takže jsem se dnes raději prošel. Zkusil jsem co budou říkat kolena na takovou patnácti kilometrovou procházku. Už dlouho jsem vynechával tratě delší pěti kilometrů. Právě kvůli kolenům. Neříkaly kolena nic, držely, takže jsem si dal ve městě brokolici, vepřové žebírko a kuřecí stehno, k tomu trochu červené řepy. Prohlédl pár knížek, nic nekoupil, protože zatím čteního mám docela dost a nebylo nic tak extra poutavého, co bych musel mít.
Při procházce jsem dumal kam na dovolenou. Jestli to ještě má zkusit pěšky, třeba po Krétě, nakonec, když to moc nepůjde, vždy mohu někde na pobřeží oddychnout, kousek se posunout a pak zase dál. Žádné vyvádění. Jen tak se příjemně projít, podívat se na starověkou kulturu. Naposled jsem byl v řecké oblasti v Mykénách. Jenže tam byla tehdy zrovna stávka. Už je tomu třináct let. Asi stávkovali za vyšší platy. Na Krétě jsem nebyl, takže tam je starověkých památek habaděj, bude na co v tom vedru koukat. Ostrov, kolem moře, tedy by nemuselo být tak zle v horku.
Uvidíme, jestli se mi podaří koupit lacinou letenku. Nechce se mi vyhazovat moc peněz za vznášející se autobus. Pokud ne, zůstanu doma a půjdu do severních Čech a do Saska. Tam je toho také dost k vidění. Jak v severních Čechách, tak v Sasku. Mohl bych to vzít přes Český Ráj, abych se po dlouhé době podíval na stará známá místa. Poprvé jsem byl v Českém Ráji v roce 1967. Pane, to to letí. V tu dobu jsem byl skoro sedmnáctiletý kluk, co smutně koukal po holkách, neodvážil se je oslovit. A že jich tam bylo. Jedna hezčí jak druhá.
Neděle končí, ráno zase po svých povinnostech, a život jde dál. Letí ten život, letí a bylo by škoda si ten krátký čas, co zbývá, kazit politikou, nebo pachtěním za bohatstvím. Ještě, když jsem dostal mailem video se svou vnučkou Elenkou, jak dělá své první kroky. Krása. Ta technika má něco do sebe. Jo jo.