Martin dorazil v pořádku a včas, já jsem dorazil v pořádku a včas se sešli u basiliky.
Martin dorazil v pořádku a včas, já jsem dorazil v pořádku a včas se sešli u basiliky. Prohlédli jsme ji, dal jsem ruksak do auta, mezitím než jsme došli do auta jsem absolvoval odsmraďovací procedurů v jedné baječné fontáně, kde bylo několik mladých mužů, kteří se v té fontán chladili. Bylo něco kolem 35 stupňů. Prospěla mi ona akce. Dal jsem ruksak do auta a vydali jsme se na oběd.
Pizza, kafe, ještě jednou návrat do basiliky a poté přesun do Benátek. Po dlouhé době jsem se svezl lodí. Samotné Benátky se mi líbily. Jenže jejich ošumělost je zřejmá. Je vidět, že pomalá zkáza je realita. Ale muselo to být skutečně úžasné město. Klenot a pýcha nejen Itálie, ale lidského umu vůbec.
No a protože všechno má svůj konec i má cesta do Padovy a posléze i Benátek má také konec. Martin dříme v autě kousek za Insbruckem v autě, já si u kafe jen tak, abych se nenudil stupidními zprávami z internetu, si jen tak piši tenhle blog u kafe. Blog, který je posledním z téhle cesty.
Žádná zvláštní výpověd o stavu světa. Jen malé rozloučení z velkou cestou. Jsem rád, že jsem došel, jsem rád, že jsem ji absolvoval. Užil jsem dostatek toho po čem jsem před měsícem toužil. Opušťení známých věcí. Odpoutání pacientů, klientů, odpoutání od povinnosti a možnost být pod širým nebem. Spát tam kde je vhodné místo o samotě a být v kontaktu přes mobil jen s Markétou a dcerami a přes blog s těmi vlídnými lidmi, kteří nejen četli, ale i komentář napsali.
Nejde mi o sportovní výkon, i když jsem rád, že i skoro padesáti devíti letech jsem schopný jít, dojít až na místo určení. Ale obstát právě i v podmínkách, které nejsou vždy optimální. Poradit si se životem pod širým nebem, kdy se človek spoléhá nejen na sebe, ale i na milosrdenství těch bližních neznámých a milosrdenství Boží. Samozřejmě na takové cestě mohu přemýlet o mnohem, ale také jen tak jít, sledovat rytmus kroků, odolnost i únavu vlastního těla. Vlastní výdrže i vlastních limitů.
Pozorovat svoje myšlenky i emoce. Jako každý rok se mi vynořily události dávno skryté. Vzpomněl jsem si jak jsem jako dvanáctiletý kluk cestoval se svým nemocným psem Astorem Z Kamenické do Býnova v Děčíně k veterináři. Těšil se, že ho zachrání, když jedu takovou dálku. Pro dvanáctiletého kluka to byla tenkrát dálka, Veterinář mi řekl, že ten pes nemá naději. Měl prý psinku. Pak Astor začal napadat všecky kolem sebe a táta ho zabil sekerou. Já mu vykopal hrob na zahradě a tak skončil můj první a nejmilejší pes. Léta jsem na tuhle událost nevzpomněl. Až včera večer před Padovou, kdy jsem napsal krátký blog a pil večerni kafe. Přišla na mě lítost, že ke všemu smutnému, co jsem v dětství prožil, jsem ještě přišel o psa, který byl můj kámoš. Nepatřil mi, patříli jsme k sobě. Víc jak 46 let stará událost a prožil jsem ji jako by se stal včera.
Tak i takové věci patři k putování, životu a asi nelze uchránit nikoho aby nezail něco zlého, něco bolestmého. Všechno krásné i smutné patří k životu. Nelze se vyhnout zlému, a není možné aspoň párkrát v životě nezažít něco krásného. I takové zasuté vzpomínky se vynořily.