Jednání kolem platů lékařů mě docela pobavilo. Jak je vidět, když se chce reservy se najdou.
Jednání kolem platů lékařů mě docela pobavilo. Jak je vidět, když se chce reservy se najdou. Četl jsem ale jeden článek, který tohle vítězství lékařů považuje za „Bolavé vítězství.” Pavel Páral má za to, že stejně se nakonec dostane na tržní chování nemocnic. Jak pan Páral píše:
Vzpoura lékařů způsobila, že vládní politici se v tomto zdravotnicko-mocenském trojúhelníku přesunuli ze strany nemocnic na stranu pojišťoven. Tisková konference ministra Leoše Hegera spolu se zástupci zdravotních pojišťoven to ve čtvrtek dokumentovala poměrně jasně. Vláda to sice neřekla nahlas, ale z dostupných informací je jasné, že teď zazní: Ano, ustupujeme nátlaku a lékaři dostanou přidáno. Ale zároveň startuje proces, jehož výsledkem bude spuštění konkurenčního boje mezi nemocnicemi, uzavírání některých z nich a propouštění ne zrovna malého počtu lékařů. Taková malá akce „Děkujeme, odcházíte”, na niž doplatí především mladší lékaři s nižší kvalifikací.
Jestli to takhle dopadne, jak píše pan Páral ve svém článku: Celý článek pak spousta lékařů bude překvapena. Ne každá změna, kterou vyvoláme je v náš prospěch.
S tím jsem se setkal párkrát v životě. Viděl jsem lidi vyvolat změny, které dopadly v jejich neprospěch. Oni ty změny vyvolávali v naději, že je v jejich moci změna, která povede k lepšímu. Nakonec se jejich odhad nepotvrdil a museli odejít. Slyšel jsem nedávno vyprávět příběh, kde starší dáma, která byla něco jako dlouholetou pravou rukou svého šéfa si postavila hlavu a měla za to, že jejím odchodem se zhroutí firma. Dost dlouho ji její taktika vycházela, až se jednoho dne dozvěděla, že ano, může jít. Zůstala v údivu stát jak „Lotova žena.” Nemohla pochopit, že pan šéf, jednoduše si uvědomí, že majitel je on, nikoliv ona dáma, že on nese riziko a ona prostě má jen omezený prostor pro jednání. Takže téměř nepropustitelná osoba ze dne na den skončila. A firma pokračuje dál, jako by tam ona dáma nikdy nebyla.
Takovému chování já říkám pýcha na svou nepostradatelnost. Tahle pýcha je mnohdy velmi zničující jak třeba v zaměstnání, tak v partnerských vztazích. Mnozí lidé mají natolik pocit výlučnosti, že jim přestane fungovat pud sebezáchovy. Zřejmě jako přestal fungovat některým lékařům jejich v pozicích, aby po podání výpovědi zjistili, že na jejich místo se docela klidně tlačí někdo jiný, který se třeba zcela oprávněně cítí stejně odborně zdatný a stejně kvalitní vedoucí týmu.
Zrovna tak partner, nebo partnerka mohou zjistit, že jejich pozice nenahraditelného, je zcela vážně zpochybněna jiným náhradním partnerem. Dost lidí, kteří se odhodlali nereagovat na vydírání a zařídili se podle svého rozumu, najednou zjistilo, že mají klid, že se nemusí bát toho, kdy ten druhý odejde, kdy a s jakou přijde. Vyprávěla mi mnoho vdaných manželek alkoholiků, že když muž odešel na léčení, najednou zjistily, jaky to je klid. Pak se zařídily. Muž jim roky doslova říkal: „Jdi do prdele ty krávo!” Takže jednoho dne, kdy se jí tohle všechno rozleželo v hlavě, šla.
Říká se: „Změna je život.” Já dokonce dodávám v žertu …a každá změna prodlužuje život… Jenže to je v žertu. Jednou jsem jen tak v záchvatu „nadšení” dal výpověď v zaměstnání, které bylo spojené s ubytováním abych nakonec ještě v opilecké pýše se rozhodl, že odejdu i z Prahy a vydám se do světa. Vzpamatovával jsem z toho docela dlouho. Sice jsem po týdenním pěším putování skončil v jednom JZD v Moravských Budějovicích, kde jsem následně dva roky bydlel v kanceláři, což nebylo tak špatné, ale rozhodně jsem si finančně nepolepšil. Peněz jsem měl stejně, musel jsem čelit nedůvěřivosti obyvatel vesnice jménem Blatnice, policajti si u mne jeden čas podávali dveře, protože cokoliv se kde šustlo, tak bylo na mě, neboť nikdo normální přeci z města nejde na vesnici a nedře jako hovado. Odešel jsem z pohodlné práce obsluhy výměníkových stanic a elektrických kotelen, na Metru, kde jsem si pohodlně dodělal školu, měl slušné penízech. Abych si v záchvatu opilecké pýchy vzal do hlavy, že mám každého zcela na háku. Nevím jestli mě omlouval v té době věk 24 let, ale jedno bylo jisté. Pálilo mě dobré bydlo.
Sice jsem se na vsi naučil samé takové potřebné věci jako telit krávy, ořezávat kravám s kovářem, paznehty, vážit dobytek a prasata (fuj to byl smrad, tedy u těch prasat) u hovězího, hlavně býků na maso zase musel být člověk jako toreador, i když bláznivé jalovice, také měly svoje kouzlo, nakládat slámu na babosed, jak tomu říkali. To všechno bylo z tehdejšího hlediska dobře placené, ale dřina to byla strašná. Naštěstí jsem byl zvyklý jak ze sportu, tak z života a měl jsem aspoň nadprůměrnou kondičku. Párkrát se v životě hodila. Ale že bych si to změnou polepšil, to asi ne.
Ty dovednosti, co jsem se v zemědělství naučil jsem od té doby nevyužil. Krávy nechovám, telit už nemusím, slámu nakládat také ne. Vážit přírustky dobytka jsem také od té doby nemusel. Zbyly mi jen vzpomínky na ty časy. Jo, mohu se dát do řeči ze sedlákem o tom jak jde život. Ovšem později na lodi se mi každá práce zdála celkem lehká. I vykládání a nakládání pytloviny. Musel jsem, abych si vydělal v JZD, třeba naložit sedmdesát metráků hnojiva na valník. Za hodinu, lopatou naházet, kolik metráku slámy naložit už ani nevím, ale jít po poli a pěkně házet tak aby ženský mohli rovnat a nehodit ji balík na hlavu, to se fakt muselo umět.
Umět, aby si člověk vydělal a večer nepadl na hubu. Byl jsem mladý a děvčata se mi líbila, takže jsem musel mít i sílu na ně. Ráno se začalo, končilo se večer. Tohle jsem dělal se středoškolským vzděláním a výučním listem. Což v té době bylo docela dost velké vzdělání. Ti lidé vůbec nerozuměli mým důvodům. Ani se jim nedivím. Konečně dodnes si myslím, že to byla jen taková má frajeřina a nenaplněná touha po svobodě. V socialismu té svobody moc nebylo.
Tu touhu po svobodě jsem částečně naplnil, když jsem se dostal k plavbě. Stejně, když se ohlédnu zatím co všechno jsem v životě zkusil, co jsem změnil, tak opravdu mohu říci. Ne vždy jsem si změnou polepšil. Tak doufám, že si doktoři tou změnou nepohorší. Jo jako obvykle, přes doktory jsem došel až do kravína a zase zpět. Tak už to v mých blozích chodí. Jako v životě. Nikdy jsem nevěděl kam vlastně přesně dorazím a co mi lepšího ta změna přinese. Občas nepřinesla nic lepšího. Ale, nenudil jsem se přitom aspoň.