Nasázejte si tam stromečky!

Kromě jiného, jsem dnes dopoledne stačil vyprat, uvařit, diskutovat se
svou láskou, která, ležíc v posteli, píše nějaké veledílo, které ji má

Kromě jiného, jsem dnes dopoledne stačil vyprat, uvařit, diskutovat se
svou láskou, která, ležíc v posteli, píše nějaké veledílo, které ji má
usnadnit život. Pobavila ji hláška, pod mým blogem, tedy komentář dámy
přezdívkou „ja.nonieta,” Která chtěla diskutovat na téma mých
osobních vlastností. Ja.nonieta se divila, že se nijak nehrnu do diskuse s
ní o mých osobních záležitostech.Tyhle diskuse vedou jen k tomu abych byl
vlastně vystaven v té debatě s ja.nonietou jak na pranýř. Protože, jak už
mám zkušenost, tak odpovím-li na něčí podobné manipulativní otázky,
okamžitě dostanu další, kterými se jak ja.nonieta, či další, ji podobní
pokusí, jak si ukážeme dále zpochybnit mou lidskou hodnotu.

Taková klasická manipulativní otázka, která pobavila mě, mou lásku
(manipulativní otázky od různých ja.noniet, jsou pro mne obveselující a vždy
při nich zjasním tvář,) je asi tahle. Víc by mě zajímalo, čím je pro Vás
Vaše „láska“, když se o ni nehodláte starat. Pro lásku prý člověk i hory
přenáší, tak nevím…. :-).Nebo spojení „moje láska“ má čtenář vnímat asi
jako když řeknete…“jedna buchta“?
V blogu o jednu větu dále, po větě,
kde jsem napsal, že se o svou lásku nehodlám starat, jsem napsal přesně
tohle. Stačí, že ji uvařím fazole a nějaké maso k tomu. Chodí ke mě
odpočívat a docela se ji ten odpočinek vede.
Ale ja.nonieta tedy
zvolila negativní konotaci, místo toho aby si třeba všimla, případně
ocenila že vlastně se starám. Ona chce navíc vědět, jak si stojím s tou
ženou, která je u mne na návštěvě.

V čem spočívá ona manipulace? Dáma v dalších komentářích argumentuje, že
když už píši o svých soukromých záležitostech, tak také bych je měl
vysvětlit, zodpovědět, co jsem čím myslel, abych uspokojil její představu o
tom zda jsem dost dobrý ve svých skutcích a mohl být pochválen. Případně
pokárán. Staví se do role té, která ví, že se nechovám k té ženě dobře.

Za takovými otázkami, jak mě život naučil, vždy stojí takový úmysl. Já
skutečně necítím potřebu vést tyto debaty, které se čas od času někdo pod
mými blogy pokusí vyvolat. Třeba odkazem na to, že když píši os vých
soukromých věcech, musím čekat reakci. Jo já ji čekám, ale to neznamená, že
se budu chovat podle představ reagujícího. Obvykle se chovám jinak, což
vyvolává ještě prusdší reakci, pak ale obvykle zklidnění. I to lze vyčíst z
dalších komentářů zmíněné dámy.

Ja,nonieta zřejmě netuší, nebo se k ní nedoneslo, že pokud lidé hovoří o
svých soukromých věcech, pak jen v té šíři, jakou mají za vhodnou a
bezpečnou. Nebo se prostě jen nemají chuť bavit víc o svých záležitostech s
každou anonymní osobou, o které nic neví. Ani její jméno. Inu ja.nonieta to
po čase zkusila a opět dostala podobnou odpověď, která by se dala shrnout do
věty.

Jsou věci, do kterých ti nic není „zlato” A protože ti do
nich nic není, zbývá ti jen zlost z toho, že ti byly stanoveny hranice, za
které nebudeš vpuštěna.

Zcela jasně se mi dlouhodobě ukazuje jedna věc. Pokud někomu stanovím
hranice, okamžitě následuje reakce tohoto typu. Přesně v duchu níže uvedené
přesně okopírované ukázky.

Proč si nepíšete doma do notesu, k čemu veřejný blog, když nedokážete
diskutovat s nadhledem? Psala jsem úmyslně tak trochu provokativně,protože
všechno víte, všechno znáte, moře je Vám po kolena, všude jste byl a pokud
možno dvakrát, jen Váš názor je ten správný….. Špatný blogger bez
nadhledu s černobílými názory…. 🙁 ja.nonieta

Jak už jsem řekl, nehodlám diskutovat tímto způsobem celkem s nikým. Má
láska mě sice nabádala, abych s onou ja.nonietou, hovořil více terapeuticky,
ale to nemám naprosto v úmyslu. Diskutovat s někým z pozice terapeuta, kdo
není klient, je pro mne naprosto nepřijatelné. Terapie je jasně dohodnutá
smlouva, na základě té uzavřené smlouvy se terapeut chová jako terapeut, ale
diskuse pod blogem není terapeutická smlouva. Diskuse pod blogem, je možná
jen na základě toho, že její způsob vyhovuje oběma. Pokud ne, pak je to
rozhovor, který vypadá, že je vedený s pozice nadřazeného a podřízeným.
Zatím se ke mě nedoneslo, že ja.nonieta je má nadřízená. A kdyby se ke mě
chovala má nadřízená tímto způsobem, pak by dlouho mou nadřízenou nebyla.
Velmi rychle bych ukončil spolupráci.

Větu o dospělém postoji vyslovila má láska, která řekla. „Aha, ty
chceš aby ta diskuse mezi vámi dvěma probíhala jako rozhovor dvou dospělých,
kteří jsou na stejné úrovni.” Tuhle větu jsem ji potvrdil. Pak se mě
zeptala, „Jak bys vlastně chtěl vést diskusi pod blogem, který je
takhle osobní?” Řekl jsem ji, že nevím, jak se dá vést objektivní
diskuse o soukromých věcech. Prostě jsou hranice, a pokud někdo chce
překračovat hranice, pak si je hájím a nedovoluji druhým aby je narušovali.
I s vědomím, že jsou nespokojení s mým chováním.

Ovšem, že chápu, když mě někdo nemá rád, že vytrhne z kontextu větu a
položí otázku, která zdůrazní negativní vyznění té věty.
.Nebo
spojení „moje láska“ má čtenář vnímat asi jako když řeknete…“jedna
buchta“?
Vlastně tou otázkou vypíchne, že nehodlám nic pro toho druhého
udělat. Takhle snadno se nezkušení lidé nachytají, dostanou se do obranné
pozice, začnou obhajovat své jednání.

A manipulanti si jen medí, jak jsme říkávali za mého mládí. I tohle má
láska pochopila, když řekla:
„No jo, takové jednání zamezuje
růst. Stejné jako když se rodiče zeptají dětí. Jakou si dostal známku?
Dvojku? A cos neuměl, nebo, kdo byl před tebou a uměl víc.
” Oni ti
rodiče vlastně neocení, že dítě zvládlo, oni vidí jen negativa. A manipulují
dítě k soutěži, která celkem nevede k tomu, že dítě umí víc, ale k tomu, že
má lepší známku. Takoví rodiče nedají dítěti informaci, že si ho váží, že
zvládá, oni mu poskytují informaci, že nic není dost. Manipulují ho k
výkonu, který by uspokojil jejich ješitnost.

Na tohle téma jsem mluvil i s jednou klientkou, která si stěžovala, že
se ji nevede dobře, že má málo peněz. Dostala informaci, že rozumím tomu, že
se bojí zkoušek, že se bojí jít do setkání s lidmi, kteří by ji byli ochotni
a schopni být zdrojem většího příjmu. Rozumím tomu, ovšem ani tohle
porozumění mě nepřinutí abych pochyboval o tom, že momentálně pracuje za
peníze, které neodpovídají jejím možnostem a schopnostem.

Není nic snadnějšího, než říci: „Ano, jste taková, a protože jste
taková, nezbývá vám než makat a mlčet.” Já si myslím a také jsem ji
řekl, že ona sama ví dobře, co umí, ale jen nevyčerpala všechny možnosti jak
na to, zatím jen se utvrzovala ve své neschopnosti. Místo toho jak hledat
cestu aby se dostala k tomu, co potřebuje, hledá důvody, proč to nejde.
Odcházela s úsměvem, že ji na rozdíl od jejich rodičů věřím.

Tak a teď k něčemu osobnímu. „Americké jídlo se mi povedlo, všem
zúčastněným chutnalo, stačil jsem přitom vaření ještě jít nakoupit, kde jsem
zřejmě mimo úspěšného nákupu, vytočil pokladního, který se vybavoval s
kolegyní, já kladl nákup na pás a on nic. Položil jsem mu otázku, jestli má
polední přestávku, že bych tedy šel jinam. Napřed se chystal k ostré
odpovědi, než stačil odpovědět, vysvětlil jsem mu, že se jen ptám, že
nehodnotím jeho přístup, ale klidně se půjdu zeptat jeho nadřízeného, jestli
náhodou neporušuji jeho lidská práva.

Zřejmě jsem nebyl podle jeho vzhledu dost trpělivý, když jsem nechtěl
čekat až si poví ty důležité věci pro něj i kolegyni. Omluvil se, že mě
neviděl a nezaznamenal. Chápal jsem ho. Láska je láska. Sice kolegyně
nebyla sice podle mého vkusu, ale to už není má starost. Kolegyně také na
mne nevzhlížela laskavým okem. Měli štěstí, že tam nebyl otec mého kamaráda
Petra Plátěnky. Starý Plátěnka by mu asi doporučil, aby si tam nasázeli
stromečky a dali lavičku.