Byl to hezký Štědrý den. Klid, žádné zbytečné události. Povídal jsem si z lidmi z chatu, které mám rád.
Byl to hezký Štědrý den. Klid, žádné zbytečné události. Povídal jsem si z lidmi z chatu, které mám rád. Markéta mi také poslala celkem příjemné zprávy, takže jsem docela prožil ten pro mnohé obávaný den v klidu. Pouštěl jsem si muziku, televizi jsem ani nepustil. Myslím, že usebrání, jak mají ve zvyku nazývat vzdělanci ten klid a ticho v duši, se dá navodit různě. Hrál jsem si trochu s Macbookem, protože teprve v klidu zjišťuji, jak ten Mac OS X je úžasně vlídný pro uživatele. Navíc moc ho neznám a tak si hraji. Dal jsem si na něj hromadu muziky, učím se zacházet s aplikacemi, které jsou specifické pro Apple. Spal jsem, četl, prostě Vánoce jak mají být.
Ony ty svátky vždycky byly k oslavě a zábavě. A jaká u toho má být zábava nikdo neříká. Když jsem si četl Evangelia, uvědomil jsem si že i Spasitel chodil na svatbu, mezi lidi, smál se bavil se. Konečně jeden z nejsmutnějších zjevů podle Církve je smutný svatý. Líbí se mi Kristovo podobenství o sobotě. Sobota je podle židovského zákona, den kdy se nevykonává, žádná činnost, nebo jen minimální. A Kristus říká těm co ho kárají, když vylupuje zrno z klasu a pojídá ho. „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu.” takhle vnímám já i Vánoce a koneckonců i Velikonoce, které jsou mnohem větším svátkem než Vánoce. Svátek je pro člověka, aby se zastavil, zaradoval, zamyslel, pobyl s těmi které má rád a zároveň si odpočinul od všeho těžkého, co v životě je.
Vždy, když jsem se dokázal oprostit od toho sentimentu, tak jsem zjistil, jak Vánoce opravdu mohou být zdrojem zábavy, poučení zastavení. A setkání. Ozvali se mi lidé, které jsem dlouho neviděl. Ozvali a jsem rád, že si vzpomněli, že se jim vede dobře. Takže Vánoce jsou i o setkání. Setkání, která se stanou jen tak samy od sebe. Někdo si vzpomene a mě se vybaví příběh. Ne vždy je krásný a s dobrým koncem, přesto i když je to tak, jsem rád, že ten člověk se ozval, protože na dobrý konec je vždy čas.
Křesťanství má jednu výhodu. Ta výhoda se jmenuje milosrdenství a odpuštění. Víra, že je možné odpustit skoro vše, pokud dojde k pokání a zadostiučinění, je pro ty nesmiřitelné dost těžko pochopitelná. Ale vzpomínám si, jak jsem prožil úlevu, když jsem poprvé ve svých 38 letech slyšel. „Jdi v pokoji, hříchy tvé se ti odpouštějí.” Vím, že většina lidí v této zemi na Církvi vidí jen to špatné, bohužel i Církev svatá je složená z hříšných lidí, kteří za své hříchy budou, jak věříme, souzeni a po právu buď odsouzeni a nebo omilostněni. Ne tady, ale jinde mimo tento svět a světskou spravedlnost. Ale právě jak si rád občas čtu ty Evangelia, tak vždy mě zaskočí ta jednoduchost těch podobenství, které nemají obdobu v žádném náboženství.
Podobenství o domu na skále, nebo podobenství o promarněných hřivnách. Otevřená řeč o tom, že lidé jsou si rovni. Bohatý farizej, stejně jako chudá vdova. Oba se modlí před jedním Bohem, každý dává to co Bohu náleží a i když farizej dává vše co má platit, tak nakonec vdova, která dá jeden jediný poslední halíř je shledána tou co dává víc. Odpuštění cizoložné ženě za pomoci výzvy. Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Ve společnosti, která nevěrné ženy kamenovala. Na jednu stranu výzva k nerozdělitelnosti manželství a požadavek absolutní věrnosti, na druhou stranu vědomí toho, že člověk je tvor slabý a hříšný a tedy i podle toho vědomí i míra milosrdenství.
Tenhle rozsah a šíře mě vždy na Evangeliích fascinoval. Několika jednoduchými, nijak zvlášť vybranými slovy je objasněn celý problém. Chceš být Kristovým učedníkem? Žádný problém. Rozdej co máš a následuj ho. Chceš být se ženou? Opusť otce, matku, připoj se k ženě a buď s ní jedno tělo a jedna duše. Žádné troškaření.
Odejít z domova neznamená nemít rád rodiče, ale být dospělý a být připravený nést odpovědnost za sebe, děti za celou rodinu. Stát Kristovým učedníkem? Oprostit se od majetku, veškeré touhy po něčem jiném než je Království Boží. Obojí je stejně těžké. Ne všichni jsou připraveni pro cestu řeholníka, ne všichni jsou do manželství. V obou situací je zde jasný požadavek. Neváhej, nekolísej, jednej. A když se ti nevede, snaž se naplnit co jde, co svedeš. Pak ti bude odpuštěno. Aspoň jsem to takhle vždy vnímal.
Další, co mě udivuje, je ten jednoduše zformulovaný požadavek neohlížet se za tím co jsme opustili. Nelitovat, jestliže jsme se rozhodli odejít z domova. Nebo odkudkoliv. Protože kdo se ohlíží a lituje, ten nikdy neodešel, nikdy se k ženě, nebo muži nepřipojil a nikdy s ním není ani jedna duše ani jedno tělo. Znám mnoho případů, kdy jeden z manželů, ať on nebo ona, dokázali rozbít manželství nekonečným vzpomínáním, jaký byl skvělý otec, co všechno uměl a nebo matka, jak se dokázala starat a vcítit co synáček chce. Ti lidé uvízli v minulosti a nikdy neměli odvahu se naučit něco jiného, skloubit dva světy a vytvořit vlastní svět. To není o toleranci, ale odvaze, pokusit se spojit užitečné z obou, prozkoumat nové a vyzkoušet.
Je lhostejné jestli se jedná o jídlo, způsob úklidu, neb milování. Jakmile uvízneme ve starém stereotypu, který se nepokusíme pozměnit, pak se dostáváme do pozice bojácného člověka, který žije ve strachu z budoucnosti. Vystavujeme se riziku, že když se změní výchozí podmínky, pak nebudeme schopni reagovat na potřebu zvládnutí situace v níž právě jsme. Už mnohokrát jsem v životě musel improvizovat. Málokdy je vše jak má být, málokdy jsou všechny dostupné prostředky. Nemám na mysli, komunistický způsob řešení problému. Nic vám nedáme, ale vy si budete muset poradit a když ne, tak si to odnesete. Určitá pravidla jsou důležitá, ale udělat něco nového, to už jsem se v životě v takové situaci ocitnul mnohokrát.
Prostě jsem musel opustit stará řešení, nijak se neohlížet, abych se nezdržoval truchlením například za nedostupnou fazolovou polívkou, jakou vařila moje matka, ale pochutnat si na té co umím já nebo moje žena z prostředků, které jsou k dispozici. K té polívce. Už skoro třicet let bych si dal fazolovou polívku, jakou vařila moje matka. Mnohokrát jsem to zkoušel. Nikdy se mi nepodařilo trefit, tu chuť a vůni. Dávala něco do ní a nevím co.Vyprávěl jsem o své touze několika ženám, všechny se pokusily tu polívku uvařit, žádná ji netrefila, ale nestěžoval jsem si. Ta co ji uvařily byla taky dobrá. Stejně jako bramborový salát, jaký dělal můj otec. Už bylo mnoho těch, co mi třeba na lodi říkali. „Takový si ještě nejedl.” Měli pravdu, nejedl, jenže já bych si dal ten od táty. Ale mlčel jsem a byl pamětliv toho podobenství o neohlížení se.
Pravdou je, že po letech jsem dobrý bramborový salát jedl letos. Ten co přivezla Markéta. Celá mísa na mě zbyla a já ji poctivě snědl. Tedy žádné přemáhání to nebylo. Chutnal mi. Takže jsem se neohlédnul. A dobře jsem udělal. Když si představím, co by to s ní udělalo, kdybych jí řekl. No byl dobrej, ale doma, víš doma, ten byl. Zcela právem bych zasloužil pár facek. Pokud někdo tohle doma ženě nebo muži řekne, měl by je dostat. Z toho důvodu, že si neváží jeho práce. A nechce se nprosto připojit a být se ženou, nebo mužem jedno tělo, jedna duše a žije ve vzpomínkách mimo přítomnost. Tady dobře mířený úder, by mohl dotyčnému, dotyčné rozjasnit v hlavě. Na ráně nešetřit, je to v jeho prospěch. 🙂