Na křivou hubu se neumíra

Pokaždé, když se rozloučím s dlouholetým klientem, který mi oznámí, že chce končit, protože zjistil, že mne nepotřebuje, mám radost. Radost, že jsem mohl provázet někoho, kdo nakonec zjistil, že už je schopný jít sám.

Jestli si na něco dávám pozor, tak na tom aby se na mě moji klienti stávali závislí. Abych je k sobě připoutal natolik, že by měli pocit, že beze mne nemohou existovat. Jsem rád, pokud si mne váží, jsem rád, pokud mají pocit, že svoje peníze nevyhodili, ale nerad bych byl někým, kdo je vlastně odpovědný za něčí štěstí.

Sám, když jsem byl v terapii a posléze v terapeutickém výcviku, jsem si uvědomoval, že jednoho dne ten proces skončí a budu se muset jako terapeut obejít bez vedení, zůstat pouze v nějaké formě supervize a jinak už budu na všechno sám a sám za vše odpovědný. Už dávno se nesnažím někoho přesvědčit, že terapeut není ten, který zná ty správné triky, pro klienta, jak úspěchu dojít. Na tohle musí klient časem přijít sám. Není v poradně, ale v terapii.

Mnohokrát jsem řekl a myslím, že ještě řeknu leckterému klientovi, že nejsem odpovědný za jeho život, za jeho činy, že nejsem expert na jeho život, ale člověk, který umí naslouchat, všímat si a upozornit na možná rizika nějakého rozhodnutí, případně si všimnout a upozornit, že vlastně situaci zvládl a je důvod se domnívat, že obdobnou situaci zvládne i příště.

Nemám recept na správný život pro jiného člověka. Co může vyhovovat mne, nemusí nutně vyhovovat jiným. Koupil jsem si v pondělí zajímavou knížku s názvem: „Buddhistická psychoterapie.” je skvělá, jen mi ale přijde docela taková direktivní. On ten východní přístup je založený na určité direktivnosti, který se by se mohl nazvat: „Dělej tohle a budeš šťastný.” Což ne vždy může mít ten výsledek, který se slibuje. Já bych spíš řekl, že je dobré udělat nabídku a nechat klienta vybrat co mu bude vyhovovat.

Mnozí terapeuti učí například své klienty autogenní trénink. Mají za to, že jim prospěje. Což může tak být, ale nemusí. Ne každý ho zvládne tak, aby mu opravdu byl prospěšný. Protože někomu může být výhodnější třeba jen pouhé ležení, sezení, pozorování dechu, nebo pohybu břicha a dojde také hlubokého uvolnění, a dokonce bez úsilí. Protože autogenní trénink lidi zaměřené na výkon, může podvědomě nutit k úsilí se uvolnit. Což jde většinou dost těžko.

Někomu může více vyhovovat Jacobsonova progresivní relaxace, založená na plynulém napínání a povolování svalů v součinnosti s dechem. Mám zkušenost, že lidé zvyklí pracovat manuálně, sportovat, většinou zjistí, že tenhle způsob jim vyhovuje víc, než sugestivní techniky, či nehybnost a pozorování. Komu a jak se ale většinou ukáže až praxí. Ano ano: „Šedivá je teorie, zelený je strom života.” Jak kdysi pravil Goethe. Je dobré vyzkoušet, prověřit a uvidíme.

Takže, klienti přicházejí, klienti odcházejí, podobně jako všichni lidé kolem nás. Život je o neustálém loučení. Od okamžiku zrození až do okamžiku smrti. Loučíme se, a setkáváme se. Jak říkám, jsem rád, když se časem dozvím o odešlých klientech, že se jim vede, že žijí jak umí a jsou sami sobe soběstační, někteří dokonce se stali i tím dobře zakořeněným stromem, o který se ti ostatní mohou, pokud potřebují opřít.

Terapie není vždy příjemná, není vždy uvolňující, občas se klient dostane do nepříjemného stavu, kdy se mu rozpadne jeho sebeobraz. A nový ještě nemá. Zrovna včera jsem říkal na ranní komunitě pacientům. „Nezaplatili jste si divadlo, kde vás bude někdo bavit, stejně tak terapeutická skupina není k tomu, aby vás bavila, ale aby jste si něčeho všimli, jak na sobě, třeba skrz chování druhého. ”

Taková řeč není pro pacienty příjemná, leč nutná a prospěšná. Není problémem zrcadla, když mi ukazuje křivou hubu, jak kdysi někdo prohlásil. Ale dovolím si říci, že na křivou hubu se většinou neumírá. Dokonce se s ní člověk může smířit a naučit se s ní spokojeně žít. Prostě skrz nastavené zrcadlo uvidět svou křivou hubu, vzít ji na vědomí a a vzít na vědomí, že křivá huba nijak nepřekáží možnosti, žít podle svého přání a možností. Jo jo.

1 komentář

Napsat komentář