Na celém světě nejlépe vím, co chci, co nechci

Postavil jsem si kafe na noční stolek, abych měl ho u ruky. Vzal do ruky čtečku, rakety a dělobuchy bouchaly, což mi na rozdíl od psů a koček nijak nevadilo. Leč…

Čtečka mi začala vypadávat z ruky. Odložil jsem ji. A usnul. Probudil se před půlnocí. Byl jsem do tří hodin v blázinci, má láska mě navštívila, byla se mnou na klubu. Lidí přišlo moc, hodně moc, už jsme se ani do jídelny nevešli. Ráno běh, také přišlo docela dost lidí z venku.

Pacienti, jak už je dávno a dávno ověřeno, se za střízliva projevili jako schopní lidé, kteří jsou ochotni a schopni se postarat o celý průběh, stačí jim jen dát informace, co se od nich chce a všechno funguje. Není třeba je vést za ruku a podrobně dlouze jim říkat, co a jak.

Jsem přesvědčený, že dobrý manager, se chová přesně tímhle způsobem. Dá požadavek, zadá cíl a zbytek nechá na těch, které vede aby cíl splnili. Případně koriguje. Ovšem minimálně se plete do práce podřízeným, případně upozorní na malér, co by mohl nastat.

Já se tak chovám, co jsem v blázinci, vždy při programech jako byly výlety, silvestrovský běh atd. A vždy si poradili, bez mých „nadmíru inteligentních rad.” Nakonec, oni to budou mít, takový, jaký si to udělají. A o to jde. Aby si ověřili, že jsou stejně dobří, jako ti, co se neprochlastali, neprofetovali, či za pomoci patologického hazardu, nedostali do té terapeutické komunity, zaměřené na závislost.

Myslím, že každý soudný člověk. A těch je většina, je schopný si poradit v životě sám. Pokud se drží ostatních, a umí-li si říct o pomoc v případě potřeby. Udělat sám, co je třeba, spolupracovat, když je třeba a umět požádat o pomoc, je-li v nouzi. S tímhle jsem prošel celým světem.

To jen bolševici/socani a jiná podobná verbež, jako jsou sluníčkáři všeho druhu, mají pocit, že bych nich by ani slunce nevyšlo. Ale se časem ukáže, jak pravila má babička: „Všeho do času a Pán Bůh na věky.” Pro ty, co zatím nechápou. Nakonec nikomu nezbude, přes veškerou pomoc a podporu od koholiv, aby šel sám, stejně jako malé dítě se musí postavit na nohy a jít samo. Každý, kdo si nese svůj ruksak, dlouho sám a bez problémů a takových je zase většina, velmi velká většina, zjistí jedno.

Že unesou svůj ruksak a chce-li jim takový jedinec nést ruksak a pořád brát na sebe cizí starosti, tak nikoliv proto aby jim pomohl, ale aby ukázal, že bez něj ten ruksak neunese. Což ty pořád nevyžádaně opečovávané, nakonec leda nasere, Protože zjistí, že nich dělají ti „pomocníci” akorát tak voly. Samostatní lidé nemají rádi, když z nich někdo dělá dlouhodobě voly.

Celoživotně se varuji těch, co pořád myslí na mé dobro. A neopomenou mi to dobro stále nabízet. Těm říkám: „Až budu chtít, já si řeknu. Umím mluvit, naučil jsem se všechno potřebné k tomu, abych neumřel hlady a neshnil ve špíně a ted přemýšlím, co mě to vaše a vámi nabízené dobro bude stát. Jestli náhodou cena nebude mnohem vyšší, než kdybych se postaral sám?”

Tak přeji všem do Nového roku, aby se nedali zviklat těmi dobrosery, věřili, že oni sami jsou strůjci svého štěstí a nikdo na tomto světě neví lépe, co potřebují, než oni sami. Já naprosto nepochybuji o tom, že jen já, stejně jako ti druzí kolem mne, na celém světě nejlépe vím, co chci, co nechci a co je pro mne dobré a co pro mne dobré není. Jo jo. ”