Mea culpa…

Probudil jsem se v sobotní poledne. Vyspával jsem ponocování, ve kterém

Probudil jsem se v sobotní poledne. Vyspával jsem ponocování, ve kterém
jsem se zabýval Solarisem, FreeBSD a vůbec podobnými lahůdkami. Musel jsem
se trochu uklidnit, protože Jana, hlavní představitelka Jolany mi v pátek
večer oznámila, že v neděli na zkoušku nepřijde, protože má její dcera
narozeniny a budou slavit. Což mne zaskočilo. Když se zkouška domlouvala, o
žádných narozeninách se nemluvilo. Ale chápu, že ochotnické divadlo je
podstatně méně důležité, než narozeniny dcery. Situaci jsem zvládl bez
křiku.

Takže doufám, že bude vše v pořádku, jak jsem byl ujištěn a vše dopadne
dobře. Co mi také zbývá. No, jedna možnost by tu byla. Všechno zrušit. Což
je možnost, jež by mne zbavila trápení s herci, s pochybnostmi, jež ve mne
vznikají, zda umí text, zda se dostaví na zkoušku, zda se dostaví na
představení atd. Všechno hezké má své stíny. Dělat divadlo je hezké, ty
stíny k tomu patří. Uvidíme v sobotu večer, jak představení dopadne.

Život je plný nejistot a člověk nikdy nemá všechno, co bych chtěl, a co
si myslí, že potřebuje. Kdyby měl, asi by se nudil. Nakonec pokud se naučíme
zvládat problémy, staneme se díky problémům antifragilní, jak praví Nassim
Taleb ve své knize „Antifragilita.” Zjednodušeně řečeno. Myslím,
že má pravdu. Zažil jsem v životě mnoho malérů, potíží a myslím, že jsem se
na nich nejvíc naučil. Někdy, jak se podobným malérům vyhnout.Jindy, jak je
vyřešit, a někdy nedělat nic a jen nechat plynout. Ovšem, asi největší umění
je rozeznat, kdy jaké chování v těch situacích použít.

Ale dost často se řídím instinktem. Nechal jsem v pátek po menší diskusi
situaci plynout, rozhodl jsem se, že zkouška nebude. Nechtěl jsem nic
hrotit. Jak už jsem řekl. V sobotu se ukáže. Nakonec, na jevišti bude jasno,
kdo a jak zkoušel. Realita a fakta jsou vždy nejsilnějším prubířským
kamenem. Možná jsem zbytečně v tomhle případě náročný. Možná. Ale nemám
pocit, že bychom zkoušeli zas až tolik, že jsou herci přetíženi. Instinkt
je mnohdy velmi dobrý. Pomohl mi mnohokrát v životě. „Dát na
pocit,”
se říká v terapii. Stejně jako v pátek večer, jsem dal na
pocit v pátek ráno , a nechal zažít jednoho pacienta na ranní komunitě
setkání s realitou.

On sám byl přesvědčený, jakou má podporu ve svém okolí a jak vlastně
spolupracuje. I někteří členové komunity, jak už bývá v počátcích terapie
zvykem, se mu snažili dělat advokáty. Nepřesvědčoval jsem je, nechal je
chvíli mluvit. Pak jsem požádal pacienta, aby si sedl doprostřed místnosti a
vyzval členy komunity, aby vstali ti, kteří by se sním vydali na pěší cestu do kanadské divočiny, kde by se museli spolehnout jeden na druhého. Zůstali všichni sedět. Vyzval jsem pacienta aby se rozhlédl. Nebylo mu z toho pohledu na sedící kolegy v terapii dost dobře. Jen taková malá ukázka jak ho doopravdy lidé stejného osudu a problémů vidí.

Už jsem potkal mnoho těch, co se mne pokoušeli přesvědčit, že bez
tréninku, přípravy, důsledné práce na sobě, sebevzdělávání, budou úspěšní. A
už dávno jsem „dokonalé a bezchybné,” přestal přesvědčovat, že
se mýlí, že tomu tak není. Obvykle řeknu: „Na to si koupím lístek do
první řady.” Nebo: „Uvidíme. Já počkám.” Mnohdy kolegům
připadám připadám, že sypu nápady z rukávu. Jenže, abych měl nápady, musel
jsem roky poslouchat, učit se a přemýšlet o terapii, situacích, které vidím
a slyším. Až po dlouhém čase jsem měl pocit, že už mě ty věci napadají samy.
Jenže jako v každém jiném povolání, aby mě něco napadalo, musel jsem se
napřed mnohokrát zmýlit, mnohokrát si ověřit, že tudy cesta nevede. Učím se
ze svých omylů.

Stejně tak mě napadají věci v divadle. Vycházím z lidských situací a ty
se opakují. Lidé se v nich chovají podobně. Takže vidím, co se odehrává na
jevišti a chci aby se herci chovali podobně jako se chovají lidé v podobných
situacích. Funguje to. Jak verbálně, tak neverbálně. Ale je za tím dva a
dvacet let terapeutické praxe, kdy pacienti v komunitě hrají svoje role.
Role slušných, nemocných, využívaných, podváděných, ušlechtilých jedinců, co
se vlastně v té terapeutické komunitě ocitli náhodou, zbytečně, kdyby si
jejich blízcí dali říct a tolik netlačili, oni sami by přeci něco udělali,
protože už začínali chápat, že to takhle dál nejde.

Terapeutická komunita zaměřena na závislost, je jeden velký herecký
výkon.
A terapeutický tým, se v těch předváděných rolí těch
„ušlechtilých kajícníků musí vyznat. Nedovolit hrát ty manipulativní
hry a vracet lidi z toho terapeutického jeviště, zpět do světa, kde se hrát
ty hry ve smyslu transakční analýzy, jednoduše nevyplácí. Ony se nevyplácí
nikomu, nejen závislým. Prostě mnohý člověk, pro malý zisk, malou výhodu, pocit
chytrosti a vševědoucnosti, případně obdivu, se cíleně zbavuje možnosti, žít
opravdový život, který se dá skutečně užít.

Ověřil jsem si na sobě, že jakmile jsem přestal hrát hry na vítězství,
získal jsem čas na skutečnou práci a skutečnou zábavu. Oboje najednou mělo
smysl, tím jsem získával i smysl života a situací. Myslím si, že smyslů
života je asi tolik, kolik jsem smyslů situací. Každá může něco ukázat. Obě
ty páteční mě utvrdily v jednom. Vyplatí se poslouchat a vyplatí se počkat.
Vychladl jsem, zrušil jsem zkoušku, nechal jsem jít věci svou cestou.
Mezitím jsem si promyslel, jak dál.

Nechat divadla by bylo škoda. Jen se prostě musím smířit, že ne všichni
mají se mnou stejný zájem. A staví divadlo na stejnou úroveň jako já. (Což
sice vím už dávno, ale občas na tuhle poučku zapomenu.) A musím mít na
hlavní role, vždy alternaci. Už jsem si říkal, že si je opatřím. Na další
hru, už je mít budu. Abych mohl udělat, co potřebuji a jak potřebuji. Má
chyba, že jsem to neudělal už teď. Jo jo.

1 komentář

  • Jihan napsal:

    Hezké:-) Být připraven je
    Hezké:-) Být připraven je lepší než být překvapen:-)) Jihan.