V poslední době se o mne otírají různí jedinci v souvislosti se skutečností, že mám čtyři dcery se třemi maminkami.
V poslední době se o mne otírají různí jedinci v souvislosti se skutečností, že mám čtyři dcery se třemi maminkami. Dále se o mne otírají s tím, že mě osočují z toho, že jsem děti opustil, nestal se o ně a vyjadřují „spravedlivé rozhořčení” nad mou bezcharakterností. Možná jim nejde na rozum, že tři ženy se odhodlaly se mnou mít děti, z toho dvě se později rozhodly, že nebudu otcem těch dětí.
Tedy budu jim otcem ve smyslu vyživovací povinnosti, nikoliv ale výchovy. Jak bývá ve zdejších krajích zvykem. „Musela jsem se s tebou rozvést, nebyl jsi na mě dost hodný, tedy zaplatíš tím, že nebudeš tátou a všichni na tebe ještě budou plivat, že jsi mizerný chlap, co se nestará o své děti.” Takhle by se dalo v souhrnu popsat jednání těch manželek.
Rád vždycky říkám, že jsem měl štěstí, že jsem měl děti se třemi ženami, takže ta jedna, na rozdíl od těch dvou, se chovala docela chytře a rozumně, když usoudila, že jako táta pro dcery budu dost dobrý, když už nejsem dost dobrý jako manžel pro ni. Mám s ní dvě děti, tedy jsem z padesáti procent úspěšným otcem. Od rozvodu v roce 1982 se s nimi bezproblémově stýkám, považují mě za otce, docela dost často mě navštěvují, od své puberty za mnou jezdily jak do Děčína, později do Prahy.
Ty dvě další děti se chovají přesně podle té otázky, co mi občas kladly ženy. „Co jsi ji udělal, že se takhle chová?.” Ty děti jsou přesvědčeny, že něco hrozně strašného, proto je lepší se mi vyhnout. Zvláštní je, že onu otázku nikdy nepoložili muži. Takže dvě děti jsem tak trochu vychoval, podle možností a vzdálenosti. Konečně není nic snadnějšího vytknout chlapovi, že je na lodi a není doma, nebo, že je doma a nevydělává dost peněz a žena nemá ty věci co má sousedka, nebo známa. Prostě vždy se najde důvod k výtkám. A třeba i k rozvodu. Kolik jsem jich takových viděl. Nechlastali, ani se nekurvili, na děti byli hodní a přesto šli. Si nestěžuji, jen tak si přemýšlím.
Já se vrátím k oné ženskými, vyslovené otázce. Ta otázka je velmi manipulativní. Všimněte si že se ptají co jste udělali ženě, nikoliv dětem. Nepochybně jsou muži co ubližují svým dětem, stejně jako jsou matky co ubližují svým dětem, zrovna s jednou takovou dcerou, co ji máma chlastá, fetuje a nestará se o děti o které se stará cizí člověk, který s tou matkou žil a odešel od ní a tu dceru vzal sebou, ke své další přítelkyni, protože mu ji bylo líto nechat ji na pospas. To jen tak na okraj, aby byl ten blog řádně vyvážený.
Takže jsou muži co ubližují dětem a není jich málo, ale je jich mnohem a mnohem méně, než mužů co neubližují svým dětem, ale neshodnou se s jejich matkami. Takže je mnohem méně těch ubližujících mužů, že ze sta případů, kdy matky podají trestní oznámení pro týrání, zneužívání se ukáže maximálně jedno jako oprávněné. Jeden ze sta.
Tedy, jedna mi svěřovala naše společné děti, klidně na několik dní, nechávala je se mnou a myslím, že ona by první řekla, že díky tomuhle svému chování na tom, že byla ochotna se dohodnout, být vstřícná vydělali všichni. Děti, bývalá žena i já. Nikdo neprodělal. Ty dvě další udělaly vše proto aby zamezily našim dětem styku se mnou. Mají-li pocit, že vydělaly jak ty děti, tak ty matky, nedá se s pocitem polemizovat. Pouze se dá ukázat, že dvě bezproblémově měly tátu, i když daleko, ale měly, další dvě tátu neměly, i přesto že byl blízko, měl zájem.
No a tak zase si mohou ti různí „zneuznaní géniové” (spíše bych řekl zamindrákovaní hajzlové, co jim není nic málo) popřemýšlet, zkoušet dál urážet, pomlouvat. Jen tak dál chlapci. Mé dcery možná sledují tuhle debatu, pokud ano, vědí svoje. Ony také docela dost dlouho žily z „validních informací” příbuzných ze strany matky o mé osobě. Aby se přesvědčily, že skutečnost je trochu jiná. Bylo někdy pro ně hořké zjištění, že ne vše co slyšely, byla pravda. Rádi jako lidé věříme matkám, příbuzným a nechceme si připustit, že by nás mohli cíleně obelhat.
Jistě, taková tvrzení dají se použít s větším či menším úspěchem v debatě, pokud se debatující cítí slabší, proti druhým debatujícím. Ovšem to svědčí o tímto způsobem debatujícím, nikoliv o tom, co je jím označen za hajzla bez charakteru, co opustil svoje děti. Slabost se tímto způsobem nikdy nepromění v sílu. Ani v pravdu, co osvobozuje. Matky nejsou vždy světice a ne vždy sledují především dobro svých dětí. Bohužel je těch matek docela dost. Matek co sledují především „své dobro.”