Takže jsem se dočkal. Zjistil jsem, že má kniha „Ze závislosti do nezávislosti” je vyprodaná. Už máme jen pár výtisků, ale distribuční společnosti nám hlásí, že už ji nemají.
Takže jsem se dočkal. Zjistil jsem, že má kniha „Ze závislosti do nezávislosti” je vyprodaná. Už máme jen pár výtisků, ale distribuční společnosti nám hlásí, že už ji nemají. Pouze Martin jich pár skladuje. Což je skutečně všechno. Inu, není špatný pocit být autorem knihy, která se prodala.
Napsal jsem toho od roku 2008 docela dost. Šest knih, dvě hry, pár scénářů do televize. A to se psaním neživím. Samotného mě má pilnost někdy překvapuje. Osobně si myslím, že jsem líný člověk. V mládí, kdy jsem strašně nerad psal rukou, jsem měl pocit, že napsat knihu je celoživotní výkon. Ale jak si tak uvědomuji, mnozí ti spisovatelé jedné knihy, prostě buď knihu přepisují, vylepšují, nebo píší strašně pomalu, neb nemají potřebu, tolik psát.
Psaní je svým způsobem přemítání o světě. O svém světě, kde žiji a kde existuji. Když mi lidé říkají, že píši o sobě v postavě Týpka, tak ano, píši o tom jak znám svět, jak ho vnímám, jak ho pamatuji, ale v té postavě je člověk, který není se mnou jedno a to samé. Ten člověk, podobně jako další postavy dostává konturu a obsah tím jak se píše. Zjistil jsem že napsat televizní scénář je celkem jednoduché. Stačí napsat určitou formu, která kde pro diváka hodně srozumitelná, předvede ta postava očekávané vlastnosti, očekávaný happy end, nebo pád do propasti a je vystaráno.
Ale napsat knížku na stejné téma o životě v abstinenci, vyhnout se právě těm očekávaným šťastným koncům, nebo dramatickým zvratům a popsat všednost dne, je pro mne osobně mnohem zajímavější, než všechny dramatické pády a vzestupy. Protože ti lidé žijí takový běžný život. Ne že by se tam neodehrávaly ty drama a ty šťastné konce, ale většinou jsou vlastně zastřené. Většinou. Lidé se třeba zamilují, tu lásku si z různých důvodů nedovolí a trpí.
Trpí neviditelně, skrytě, pak najednou mi ukážou hloubku svého utrpení, které pramení z pocitu odpovědnosti, nechtějí rozbít rodinu, manželství, vědí, že by poškodili toho druhého. Sedí u mne, pláčí, pak odejdou a zase se pro svět usmívají a tváří se, že je vše v pořádku.
Případně to uskuteční, zmítají se v pochybnostech, pak na ně jejich nevěra praskne, nějakou dobu se rozhodují kam se přiklonit, nakonec se na jednu stranu, dokonce tu „správnou” přikloní a zjistí, že ten druhý neunesl své „vítězství,” není schopen odpustit a vlastně, když dostal co chtěl, tak vše v rámci pomsty a zadostiučinění vše zničí a pak nakonec nikdo nemá nic. Takových případů jsem v poslední době zažil několik. Naštěstí jen jako terapeut, nikoliv jako účastník.
Říci těm, co váhají, co mají na paměti odpovědnost, „Jdi do toho!” Bojím se že je poškodím. Odradit je od toho, mám pocit, že se pletu někomu do života a on potom řekne, „připravil si mě o možnost prožít něco krásného.” Dívám se na jejich slzy, přemýšlím, protože sám osobně jsem si nikdy nic takového nenechal ujít, dokonce jsem toho nikdy nelitoval, přes veškerou tu bolest, která potom vždy spolehlivě následovala.
Vždy jsem něco takového přežil, bez ohledu na to, co mě to stálo, jsem nikdy nelitoval, že jsem si třeba vzal Petru, měl poměr s Justýnou, neb to byly dva vztahy, co mne zasáhly asi nejvíc. Byly krásné,byly dramatické až běda, už přebolely a nezažít je, neměl bych tu zkušenost, co to láska vlastně je.
Ale můžu jim říct? „Udělej to jako já. Vem na sebe utrpení, které tě opravdu čeká! ” Jsem si jistý, že zvýším hloubku jejich utrpení. Pokud se do něj ponoří oni sami, pak je to jejich rozhodnutí. Klientovi, který se pustí do dobrodružství nevěry, vždy vysvětlím, co ho čeká, co ho nemine, neb s tím mám bohatou zkušenost. Nic víc. Pak se rozhodne, projde tím, přijde a řekne: Bylo to tak, mohl jsem si to odpustit.” Nebo řekne: „Bylo to tak, ale nelituji toho, co jsem udělal. Stálo to za to!”
V životě jsem většinou litoval toho, co jsem neudělal, neviděl, nevyzkoušel. Musím říci, že jsem šel mnohokrát vědomě do maléru, který mi život přichystal v podobě nějaké krásky. Věděl jsem, že to malér bude, že si vypiji až do dna ten kalich hořkosti, ale udělal jsem to. Jenže to jsem já. Tohle bych nikdy nikomu neporadil. Cena bývá dost vysoká. Jo jo.