Dostal jsem hezký mail, od dámy jménem Eva z pod Rýzmberka. S
hezkým mailem, ocenění posledního blogu na iDnes, přišlo i pozvání
na hejtu. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem procházel všechny chodské
vesnice? Je jich jedenáct, myslím těch původních. Pocinovice,
Mrákov, Draženov, Postřekov, Újezd, Chodov, Klenčí, Tlumačov, Stráž,
Klíčov, Chodská Lhota. Prošel jsem je poctivě všechny. V roce
2006.
Dostal jsem hezký mail, od dámy jménem Eva z pod Rýzmberka. S
hezkým mailem, ocenění posledního blogu na iDnes, přišlo i pozvání
na hejtu. Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem procházel všechny chodské
vesnice? Je jich jedenáct, myslím těch původních. Pocinovice,
Mrákov, Draženov, Postřekov, Újezd, Chodov, Klenčí, Tlumačov, Stráž,
Klíčov, Chodská Lhota. Prošel jsem je poctivě všechny. V roce
2006.
Tak trochu jsem nostalgik pod vlivem Jindřicha Šimona Baara,
kterého jsem v dětství četl. Napřed „Hanýžka a
Martínek.” Pak celou „Chodská trilogie.” Miloval
jsem ten kraj, aniž bych ho někdy viděl. Když jsem později narukoval
do Poběžovic coby voják, užil jsem ho za ten rok a půl, co jsem
strávil v prezenční službě dost a dost. Ale milovat jsem ho
nepřestal.
Je zvláštní, jak s člověk může zamilovat do zemí, které nikdy
neviděl, nikdy tam nebyl. Takhle jsem to měl s Novým Zélandem,
Kanadou a s Anglii. Také jsem tam nikdy nebyl, ale věděl jsem, nebo
jsem si myslel, že vím o těch zemích dost. Pak jsem na stará kolena
se vydal do dálek a ty země jsem navštívil a prošel pěšky. Jako
správný pioneer. Kanada a Nový Zéland jsou plny vzpomínek na
pioneery, kteří prozkoumali a osídlili tu zem. Jak se zpívá v
písničce od Greenhorns „Zlaté dny.”
…když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál,
muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval,
lví srdce měli muži, co stvořili nám zem,
a zlatý Jih už zůstal v nich a stal se domovem.
Už přešla zlatá sláva a spadla opona,
zas v campech roste tráva a div se nekoná,
je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak
a mocný buš je spoután už a přijel první vlak.
Ano, neměli zdravotní pojištění, nárok na důchod, žádné příspěvky
na bydlení, podporu v nezaměstnanosti. Žádné jistoty. Riskovali,
šli do neznáma, muži, ženy, děti. Ne všichni byli mladí a zdraví,
umírali na infekce, útrapy těch výprav, ale chtěli být svobodní a
svobodní také byli. Neměli lehký život, dřina, dost často hlad,
sužovalo je podnebí, přírodní podmínky, přesto se rodily děti,
stavěly domy. Tihle lidé mne vždy fascinovali. Tím že šli za nadějí
a svobodou.
Asi proto pořád je ve mě, díky těmto lidem, stejných, jako byli moji
předkové, že nic není zadarmo na nic bez dřiny není nárok a stát je
jen na to, aby umožnil podmínky k životu svobodných lidí, nikoliv
aby jim život dirigoval. Na omezování rizika nepotřebuji stát, na to
potřebuji zdravý rozum a vědomí si vlastních limitů. A jestli
neznám, neumím odhadnout riziko, pak nesu důsledky svého
chování.
Většina lidí dnes tohle nerada slyší. Stále se víc ozývají hlasy, co
se ptají: „kdo co pro mne udělá, jaká mám vlastně všechna
práva?” Inu, jednou ten stát bude tak mocný, že nikdo nebude
mít práva, jen povinnosti platit a mlčet a uspokojovat choutky,
těch, co mají pocit, že vědí nejlépe, co kdo potřebuje a že ale
jejich potřeby, tedy těch mocných jsou na prvním místě.
Nic, dopíši, obléknu a vyrazím směrem ke knihovně. Vrátím knížky,
půjčím nové, kouknu se co je kde hezkého. Abych si trochu užil
soboty. Spal jsem dlouho dopoledne, musel jsem dočíst jednu
fantasy. Předtím jsem se díval na nádherný německo-ruský
dokument Šťastní
to lidé ze sibiřské tajgy. Krásně mi zapadl do mého dnešního
rozjímání. Jo jo.