Měl jsem včera těžký den. Bylo toho hodně a měl jsem všeho opravdu plné
Měl jsem včera těžký den. Bylo toho hodně a měl jsem všeho opravdu plné
zuby. Někdy se den vyvede. Jen jsem skončil individuální konzultaci, měl
jsem tři dopoledne, okamžitě zazvonil telefon a našel se někdo, kdo měl
zájem o radu, názor, nebo se mi pokusil vylíčit svůj problém.
Což pak s dvěma skupinami večer dá pořádnou hromadu trablů, které musím
vyslechnout. Nestěžuji si, snad si jen zkouším ulevit. Chápu, že zavolá
ženská, která je po operaci, má sice byt, kde může být sama, ale podlehne
nabídce partnera, že po dobu rekonsvalence, může být u něj, on se o ni
postará a pak z jistí, že přes veškerou terapii, důvěru, kterou mu na jeho
naléhání poskytla, pán ji má jak z praku. Bez ohledu na její stav.
Zavolá, protože někomu jinému se stydí zavolat, neb se bojí, že uslyší
jedno a to samé. Nech ho už být, jdi od něj, nezachraňuj ho, nestarej se
o něj! Nebo zavolá další, že nemůže přijít druhý den, neb má zraněnou nohu, bojí se co bude. Nemám srdce jí říci: „Teď jsem skončil, zavolejte až zítra, pozítří nebo kdykoliv jindy, třeba za rok.”
Tu předchozí, co se ji chlap zlil do němoty
vyslechnu, nic extra ji neporadím, jen to, aby na něj neřvala, neprobírala s ním, kde se zase zlil pod obraz. Tu další polituji, proberu s ní stav financí, délky léčení, obavy z weztráty zaměstnání a jiné „podružnosti.“
Tenhle obrat o zlití mě zaujal, kdysi jako mladého, a došel mi jeho
zcela význam, až když jsem si přečetl, že člověk je stvořen k obrazu Božímu.
Ono by to mělo asi celé znít. Zlitý pod obraz Boží. No, já v soukromí
používám trochu jiný výraz. Poněkud hrubější.
Takže neřvat, nevyčítat, ráno mu oznámit, že mi všechno nahlásila. (Ten
bude mít zase radost. Buď přijde, jak měl, nebo se mi vyhne. Má přijít
dnes.) Ona, hned jak to půjde, vzít čápa a pádit tryskem k domovu. Abych přeložil
výraz „vzít čápa,” v mém podání, znamená: Co nejkratší cestou a
v nejkratším možném čase, se vzdálit co nejdál. Do bezpečí. Můj dávný kámoš
Zdeněk Čížek tenhle obrat používal v souvislosti, když, jak říkal, někomu
ubral v cizí hospodě kyslík a místní si s ním chtěli „pohrát.”
Já to od něj převzal.
Ona recidiva má jednu nevýhodu, maže spoustu dobrých návyků, a lidé,
kteří předtím dlouhodobě, nebo aspoň nějaký čas abstinovali, díky tomu, že
se k recidivě připravují většinou dost dlouho. (kdo chce vědět o recidivě
víc, přečte si těch patnáct stránek „Průvodce životem v
abstinenci,” které jsou zde ke stažení. Přečte, a nebude si myslet
předtím, že ví všechno. Protože až si je přečte, zjistí, že věděl, nebo ví
málo.) Příprava na reciddivu a samotná recidiva, většinou smažou ten tenký
nátěr abstinence a myslení závislého je v chaosu.
Ujišťuje své okolí, že potřebuje vše jiné, než terapii, „ta mi
přeci nepomohla,” vykládá, „jde mi o život, tak musím, do
přírody, pracovat, abych měl jiné myšlenky, nesmím se nechat rozjíždět těmi
kecy o závislosti, chutích, co tam na skupině někteří pořád vykládají.
Atd.” Taková ta manipulace s okolím, terapeutem, že kdyby ho
nerozjížděli, tak on by určitě abstinoval, ale takhle, mu nezbývá než
chlastat.
Protože, když na něj číhá všude nebezpečí, tak není nutné se učit s těmi
chutěmi žít zvládat je, ale zcela je potlačit, vyloučit. Říká on/ona. On to
musí vědět mnohem líp než já. Jo v takovém případě ani neceknu, řeknu si:
„Já si chlapečku, holčičko počkám a uvidíme. Beztak pořád stejné kecy,
se stejnými výsledky. ”
Neboť, jak mi jeden nedávno napsal, „Jde mi o život.” Což má
pravdu, ovšem o život mu nejde docházkou na skupinu, ale tím, že na skupinu
přestane chodit, přestane se učit přelaďovat, uvědomí si, že rozvíjením
chutí a představ o stavu opilosti, kocovině, se k ničemu nevyhne, pouze jen
je rozvíjí, což vede k recidivě, která zase jen prohloubí ono závislostní
myšlení a řečmi o tom, jak mu cílená terapie škodí, (což je přesně ten
způsob závislostního myšlení) racionalizuje. Obelhává se na každém kroku.
(Slovo racionalizuje je lepší slovo pro sebe obelhávání.)
Jo, tak tohle jsem v kostce mimo těch tří indviduálů a dvou skupin
zopakoval mezi řečí ještě dvakrát ve dvou dvacetiminutových hovorech. Jak má
člověk volno a někdo takhle zavolá, tak ten čas volna děsně rychle ubývá.
Nic, palacinky, aby se mi tvořila tuková vrstva a obalily nervy tukem, jsem
už snědl, kafe zrovna dopíjím, v jedenáct přijde klient. Ten je zase
nešťastně zamilovaný, což mi občas přijde horší jak bolavý zuby, akorát, že
ty bolavý zuby se dají lépe léčit. V nejhorším se vytrhnou a je klid.
Vytržené zuby už nikdy nebolí. Na rozdíl od zmarněných lásek. Jo jo, blog
sem dopsal, zábava skončila a jdu něco dělat.