V poslední době jsem si začal žít zcela úplně po svém.
V poslední době jsem si začal žít zcela úplně po svém. Zjistil jsem, že když skutečně přestanu číst noviny, přestanu poslouchat zprávy, čtu si jen různé blogy svých spoluobčanů k různým událostem, že vlastně se klidně mohu vykašlat na všechny zprávy, které zaplavují svět a otravují lidem život. Což není vůbec špatně.Hraji si se svými operačními systémy, čtu na co mám chuť, co ještě neznám, objevil jsem spoustu zajímavých knížek, píši si o věcech, co mě netrápí, ale baví, tak se najednou svět stává docela příjemným místem k životu.
Myslím, že takové oddělení od světa, není vůbec na škodu. Ono je pro mne dost náročné zabývat se lidmi kolem sebe a ještě se zabývat trápením celého světa jako takového. Občas se mě ptají lidé, co čtou moje blogy a moje knihy, jestli to co dělám je terapie? Říkám jim: „Nikoliv, to co dělám je hygiena. Hygiena z toho z důvodů, aby nemusela být ta terapie. Tím že píši se očistím. Očistím, abych opravdu nedošel nějakého trápení, nějaké nemoci právě z toho všeho, co mi moji klienti sdělují. Prevence je nutná. Jsem přesvědčený, že i jistá prevence, spočívající v udržení odstupu od světských záležitostí je nutná. Mediální svět, který se zabývá jen negací, pozitivy jen málo, je světem, kde je občas nebezpečno. Hlavně pro duši.
Udržet čistou mysl, a duši zbavit nečistot je vlastně smyslem toho, co už dlouhodobě dělám. Teď ještě o něco víc. Pomalu, postupně se vzdaluji od událostí, které nemohu nijak ovlivnit, nemohu změnit, nemohu jim zabránit. Tohle vědomí mě udržuje právě v tom klidu, který mnozí úzkostní jedinci, tvářící se, že každý člověk je odpovědný za celý svět neunášejí. Na rozdíl od nich, jsem přesvědčený, že jsem odpovědný jen sám za sebe, rozhodně ne za hlad v Africe a špínu a bídu v Indii, případně dodržování lidských práv Číně, tvářící se, že každý člověk je odpovědný za celý svět neunášejí. .
Musím říct, že jsem v jak v Jiříkově vidění. Někdo zazvonil, myslel jsem, že jehovisti, neb nemám žádného klienta objednaného, co měli přijít, přišli a hle, on to pošťák, doslova a do písmene a nesl mi balíček s cukrovím od Ajky. Udiveně mu říkám. „Čekal jsem hodně, ale že zazvoní pošta aby mi předala balíček, to tedy ne. ”
Je to zvláštní svět. Raduji se z něčeho, co bývalo naprostou samozřejmostí a jen výjimečně musel člověk na poštu, pokud byl doma, tak zazvonili, předali a bylo vystaráno. Dnes je tohle jednání vzácnost. Mám radost z toho, že si na mě Ajka vzpomněla, leč radost mi kalila představa, že budu muset stát frontu na poště a čekat neskutečnou dobu. Sice, už jsem měl připravený program na to čekání, vzal bych si sebou knížku, abych tam nezahálel.Takhle mohu čas věnovat té samé činnosti, pouze v pohodlnější poloze a to v leže.
A čekají nás Vánoce. Osobně mám Vánoce rád, nijak si nelámu hlavu s nákupy, pokud jsem sám jako budu letos, je to naprosto jednoduché. Koupím si co mám rád, tradice v tomto směru je pro mne jen říze, brambory mi stačí, cukroví jsem dostal, budu muset opatrně, abych zase nepřibral, když už jsem letos dvacet kilo shodil. Vypadá to, že mi cukroví nějaký čas vydrží. Ajka mi posílá každoročně. Přitom kdysi dávno, když jsme se potkávali na chatu, nemohla mě ani cítit, považovala mě za satanáše, aby nakonec ji Justýna, se kterou byla kamarádka vysvětlila, že jsem skoro slušný člověk a satanáš jen někdy.
Na Justýnu dala. Pochopila, že můj způsob humoru je sice provokační, pochopila, že jsem ten „Vyvolávač emocí,” a že se vlastně bavím občasnými zuřivými výroky různých lidí, kteří se nechají vyprovokovat a spadne z nich občas ta slupka ušlechtilosti, do které se rádi někteří oblékají, aby nakonec se ukázalo, že pod ní je jen pupek a sádlo, obrazně řečeno, nikoliv svaly. Po rozchodu s Justýnou, kdy jsem na tom skutečně nabyl zrovna nejlépe mi docela dost prospěla. Přijela mě navštívit ze svým bývalým přítelem, poznali jsme se osobně a pak jsem ji jel navštívit já s tehdejší favoritkou. Někdy lidé potřebují čas a místo aby se poznali.
Jo Justýna. Zrovna dnes ráno jsem na ni vzpomínal. Říkal jsem si, že je skutečně dobře, že jsem sám, protože, když si vzpomenu, jak jsem po dobu několika Vánoc, mimo těch, co jsem strávil na Novém Zélandu, byl sám, ona s rodinou a dětmi a bylo mi tehdy líto, že nejsme spolu, Jak hodně jsem ji měl rád, svědčí i to, že jsem pro ni a vlastně i na základě zkušenosti života s ní, napsal i několik knih. Tohle jsem pro žádnou jinou neudělal.
Byla to jedna ze dvou mých smutných lásek. Petra byla první, Justýna druhá. Ty ostatní jsem skutečně bral a beru podle hesla, „ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Pár dní smutku a potom zase „lehká pochodová výstroj, dobrý boty a život jde dál„Naštěstí se člověk víckrát jak jednou dvakrát opravdu pořádně nezamiluje. Prožívat pokaždé, co jsem prožíval po rozchodu s Justýnou nebo Petrou, tak jsem v izolaci v PL na neklidu. A tam to není nic extra. Jak pro pacienty, tak pro personál.
Jo do blázince půjdu v pátek, dopoledne budu normální program, odpoledne komunitní posezení s pacienty. Tak trochu si povykládáme, jak jsme prožili rok.Za sebe mohu říci, že nebyl zas až tak špatný. Vydal jsem knížku, natočil několik televizních pořadů, udělal pout do Čenstochové, seznámil jsem se s několika zajímavými lidmi,mě nejstarší dceři se narodil, sice za dramatických okolností syn, tedy můj druhý vnuk. Nakonec vše dobře dopadlo. Po mých čtyřech dcerách konečně do rodiny zase přicházejí chlapi. Jo jo.