Lásky na dobu určitou

Naučil jsem se v poslední době chodit spát brzo a pít opět čaj. Obojí mi dělá dobře. Dost dlouho jsem preferoval chodit spát pozdě, a pít jen kafe. Návrat k obojí mi dělá dobře na těle i na duchu. Z ničeho nic mi výměna bdění dlouho do noci, spíš až k ránu přestala vyhovovat a otočil jsem zvyky. S tím čajem tohle postupně přišlo asi před rokem, kdy jsem dostal chuť na čaj, otevřel jsem plechovku čaje, kterou mi přivezla jako dárek Petra z Londýna a pomalu jsem se chytil.

V dobách mládí jsem pil jen čaj. Kafe skoro vůbec. Pít kafe mě naučila má první žena a potom ranní vstávání na lodi, kdy se chodilo spát kolem jedenácté, a vstávalo se ve čtyři. Jezdilo se osmnáct hodin denně. V zimě v létě. Tedy proti proudu a na kanálu. Po proudu na Labi se jezdilo většinou jen za světla. Až pod Magdeburgem se občas, ale jen občas jezdilo po proudu i za tmy. Ježdění za tmy žádný plavec nemiloval. Po proudu ani proti proudu. Pokud ano, pak to byla výjimka, ty jak známo potvrzují pravidlo.

Vrátím se k čaji. Zachutnal mi, udělám si denně hrnek dva, abych si vychutnal tu vůni. Občas ho zprasím medem, ale Angličané, kteří si potrpí na kvalitní čaje, jsou ještě horší. Přidávají k němu mléko. Mléko nemusím ani do kafe, natož do čaje. Takže jsem se probudil vyspalý v půl páté ráno, uvařil hrnek čaje značky Twinings , Classic Prince of Wales Tea, vypisuji celý název, aby si případní znalci mohli odplivnout, ale mě chutná, pak mám rád ještě čaj od firmy AHMAD TEA, těch se prodává několik druhů a střídám je. Přeci jen asi znalec nebudu a rád okusím i něco jiného. Z čeho se znalci orosí, podobně to mám i s kafem.

Ovšem od doby, kdy jsem opustil „turka” začal pít instantní kafe rozpustné, už je obtížnější určit tu správnou chuť. Značky střídám a jsem otrlý, občas si koupím něco, co má dost drsnou chuť a dokud nespotřebuji celou sklenici, nepřestanu. Neboť kafe se dnes převážně prodává ve sklenicích, na celém světě si koupíte spolehlivě stejnou značku se stejnou chutí, takže člověk se nezmýlí. Pouze poučí. Ví třeba v severní Kanadě, nebo v Chile, do čeho jde, když si koupí tu či onu značku.

Jsem včera večer právě u čaje, přemýšlel o několika skupinách i lidech, kteří byli protagonisty posledních terapeutických skupin, mám jich sedm. Jednalo se u všech mimo jiné o vztahové problémy. Pracovně bych ty problémy nazval: „Láska na dobu určitou.” Trochu podobné téma, které jsem zpracovával v miniseriálku: „Bojí se změnit značku.” Lidé, kteří nemají problém se seznámit, nemají problém žít nějaký čas ve vztahu, dokonce ten vztah ani jakoby nebývá nějak dramaticky problémový. Většinou jsou to lidé, kteří zvládli počáteční potíže s životem v abstinenci.

Zlehka by se ty jejich vztahové potíže daly navléknout na nějaký známý rámec, jenže zdá se mi, že právě zas to není až tak kauzální a jednoduché, jak by si mnozí laici amatérští psychologové, typu slinty, a jiných, co mi občas kopírují odkazy na další amatérské povídačky vysvětlující nejrůznější lidské potíže, tou či onou freudovskou, či neo-freudovskou teorii. Jak tak sleduji, ti lidé dost dlouho mají pocit, že dělají co mohou, dokonce bych řekl, že dělají, co mohou. Tihle lidé byli a jsou v jakékoliv společnosti a časech, jen jich nebylo až tolik a je zajímavé vědět, jestli mohou nedbat na některé známé pravdy, které preferují ty dlouhodobé vztahy. Vztahy třeba s dětmi, když přestane fungovat ona rodina, kde se ty děti narodily.

A ono se najednou s uvolněním toho společenského tlaku, třeba na nutnost uzavírání sňatků, ukazuje, že těch lidí, kteří jsou schopni několik let setrvat v jednom vztahu, celkem spokojeni a pak přejít do dalšího vztahu, přibývá. Možná i to je jeden z těch důvodů, proč spousta lidí žije singl, mají svoje pohodlí, mají svůj sex jsou spokojeni a jen občas se necítí dobře, když najednou, bohužel většinou to v posledku cítí muži i ženy, zjistí, že ona nestálost je svým způsobem výhodná, ale v podstatě zvyšující už tak značnou nejistotu samotného života. Právě jak stárnou.

Jako konstatovat, že to tak je, je sice hezké, ale mě vážně zajímá jestli, je to dané opravdu jen touhou po pohodlí a nebo jestli je to dané třeba právě tím pominutím onoho tlaku samotného života, pominutím a nevyslechnutím instinktu, kdy velí ten instinkt: „Nezůstávej sám, buduj vztahy, budou se ti dobré vztahy hodit k uhájení samotného života!” Jestli je to jakousi touhou po nesmrtelnosti a mladosti, kdy lidé jakoby odmítají vzít na vědomí své stárnutí, sami sebe i ty druhé přesvědčují, „že to ještě nezabalili.” Někdy mě právě ona potřeba toho ujišťování okolí: „ještě jsem to nezabalil” právě přijde tou hrou na věčné mládí a nesmrtelnost.

Vlastně degradují svůj věk a vzhled, dávají najevo, že šedivé vlasy a vrásky, naznačuje jako něco, co ztratilo hodnotu. Tak trochu se do toho zamotávám, protože si nějak uvědomuji, že jednoduchá odpověď na onen problém: „Láska na dobu určitou nebude.” Není ta láska jen nějaký morální problém. Ale spíše víc existenciální. Ono se vyrovnat se skutečností, že ve stáří, kdy už nikoho nepřesvědčí o svém mládí a zůstanou tihle lidé sami, je ona nejistota, mnohem vyšší. Celoživotně se vyhýbali nesnášení nejistoty a najednou dolehla.

Takže možná se jen ukazuje, že neposlouchat ony instinkty, co nám velí, spolupracuj, snášej utrpení i ve vztahu, trénuj se v sebeovládání, pořád platí, protože pokud je překonáme, nedbáme na ně, pak prožíváme onu „nevysvětlitelnou úzkost,” která nám komplikuje život. Tohle všechno jsou jen tak nahozené otázky, na které myslím ani zdaleka nejsou hotové odpovědi. Leč přesto si myslím, že onen instinkt, který nám velí, pořiď si děti, který zaslechnou mnozí ti co žijí tou „láskou na dobu určitou„ na poslední chvíli a pokusí se na poslední chvíli se zachránit, někteří, především ženy to už nestihnou, tak pak prožívají onu úzkost, kterou vyjadřují třeba ve svých terapeutických skupinách.

Nebo, hlavně muži, rezignují na svou funkci otce, ale v čase, když už nejsou mladí, mnozí žijí sami, nikoliv že by nebyly příležitosti ke vztahu, ale už jsou unavení těmi láskami na dobu určitou, a vlastně děti mají, ale ty je neznají, a často přichází pocit promarněného života.

Hodně si tohle uvědomuji sám na sobě, že ač jsem jeden z těch, co žil a žije vlastně láskami na dobu určitou, že ono mé hlásání, a nejen hlásání, ale i způsob konání, že otcem, rodičem je člověk celý život, nejen v dětství svých dětí, pomáhá mi se spolehlivě vyhnout tomu výše zmiňovanému pocitu úzkosti. Jsem v kontaktu s dcerami, jsem v kontaktu s vnuky, a vidím, že právě ono vyslechnutí, toho instinktu, který mi velel: „Buď se svými dětmi, tak jak můžeš a umíš,” mě od ledasčeho zachránil.

Že vlastně ono směřování té terapie závislosti, kdy se hovoří o těchto věcech, dá se jim čas a místo, pak mohou poskytnout, výsledky té terapie, smysl toho být otcem, matkou, smysl, který pomáhá unést tíhu života a pomáhá být prospěšný. Především svým blízkým a tím i vlastně svému okolí. Ukázaný život v tomto duchu je víc než všechny texty. Howgh, domluvil jsem.

PS: Ještě mě napadá, že pokud muži rezignují zcela na své děti, se kterými jim matky jejich dětí všemožně zabránily v kontaktu, nepořídí si jiné děti, nepokusí se ty děti najít a oslovit, ze strachu a obavy z odmítnutí, ze strachu další ztráty důstojnosti, pak se vlastně nechali ti muži potrestat několikanásobně.