Instaluji na Macbook Solaris 10, do VirtualBoxu, protože jsem vyházel asi dvacet giga nepotřebného smetí, které mi zabíralo disk. Solaris 10, ten dědeček mezi OS, se tam bude docela dobře vyjímat.
Instaluji na Macbook Solaris 10, do VirtualBoxu, protože jsem vyházel asi dvacet giga nepotřebného smetí, které mi zabíralo disk. Solaris 10, ten dědeček mezi OS, se tam bude docela dobře vyjímat. Ne že by se na něm něco dalo extra na desktopu provozovat, ale mám ho rád, jen tak, jsem sentimentální. Jako jsem byl sentimentální dnes ráno, když jsem kráčel na Vinohrady dělat kurs. Jo, přemýšlel jsem kolikátý už to byl vlastně kurs a kdo všechno se jich zúčastnil a jak probíhaly.
Jak jsem byl tak v sentimentálním rozpoložení, tak jsem se dozvěděl takovou docela překvapivou věc, že se o mých kursech docela diskutuje na některý internetových fórech. Což mě docela překvapilo, protože o jediném fóru, o kterém vím je Abíčko a tam několik lidí o mě sice diskutuje, ale nijak pozitivně. Sdělovali mi tuhle novinu dva klienti z Teplic, kteří se přihlásili. Prý na ně ony diskuse udělali dojem a z toho důvod se rozhodli, že se účastní. Což zase udělalo dojem na na mne. Ovšem v zápalu práce jsem nakonec se jich zapomněl zeptat na odkaz.
Takže zítra. Místo Jany, jako pravé ruky, jsem mě za ruku pravou, ale náhradní, její sestru Alenu. Jana se stala po druhé matkou v sobotu, o něco dříve než čekala, takže si užívá radosti další dcery, po Barboře, Dorotky. Byly trochu komplikace, ale už zase všechno klape. Jsem se dozvěděl dnes ráno od Aleny. Alena zařídila všechno jak má být, dodala kafe, banány, zajistila oběd, hlady jsem tedy nebyl a mohl jsem se oddat plně práci. Mimo jediné účastnice, která se na poslední chvíli omluvila se dostavili všichni a hned od začátku se kurs rozjel jak mě. Až na jednoho šedivého vlka přes padesát, samí mladí lidé do třiceti, nebo těsně přes třicet. Pět žen, čtyři muži.
Přinesli zajímavá témata, moc se neflákali, tedy se neflákali vůbec, nemusel jsem je popohánět, přemýšleli vlastní hlavou a měli i nápady. Což je pak radost dělat kurs zvládání zátěžových situací. Zátěž jsem jim vždy vytvořil, nebo je spíš nechal docela do ní dojít. Jako jednoho účastníka, který tam řešil skutečně obtížnou věc a udělal zásadní rozhodnutí. Nijak sem ho do toho ani já ani skupina nemusel tlačit. Jednoduše mu došlo, že jestli něco nechce, tak to v čem žije, že už to nehodlá snášet a už nehodlá čekat, až se druhá strana rozhodne pro nějaké řešení. Vzal odpovědnost za svůj život do svých rukou. Uvidím s čím přijde zítra.
A aby toho nebylo málo, tak na odpolední a večerní skupině to také neprobíhalo zrovna snadno. Sice jak už to bývá, napřed úsměv a potom slzy, v obou skupinách. Takže jsem měl docela náročný emoční den. Někdy se to sejde a z toho důvodu jsem si na pátek vzal dovolenou.Rita má také volno a klidně ji dovolím aby se o mě bez omezení starala a emočně mě utěšovala. Jsem holt macho. To zase budou feministky protestovat. Jenže je jim to k ničemu. Rita tvrdí, že se o mě stará ráda a utěšovat mě, ji dělá dobře. Mě její starost a utěšování také dělá dobře. Nakonec co je feministkám do toho, co komu dělá dobře. Feministkám dělá dobře asi jen když chlapa můžou, jak se jedna dobrá žena z tohoto ranku vyjádřila: nakopat do rozkroku.
Zřejmě jim dělá potěšení kopat chlapy do varlat. Pravděpodobně tuší, že to hodně bolí. Nevím, nevím, kde se v těch lidech bere tolik agrese. Musím říct, že mám potíže považovat feministky za lidi. Ale všichni mě přesvědčují, že to jsou také lidské bytosti, takže tomu budu věřit. Milada, či jiná dáma mi jistě zase napíše komentář o tisíciletém útlaku žen muži, o diskriminaci, což mají v jistých ohledech pravdu, jenže z toho co vím o ženách, tak ty chytré byly jen málokdy diskriminované. Ty měly svou moc a své místo a jen málokdo by si troufl je vidět diskriminované. Ty „ hloupé,” ty jsou diskriminované i dnes.
Tedy je fakt, že některé ten stav ani za diskriminaci nepovažují. Mají svůj svět, své místo, mají muže, ke kterým vzhlížejí a díky svému vzhlížení dostanou co chtějí. Stačí jim jen vzhlížet a hošani dělají až se z nich kouří. Samozřejmě jsou týrané ženy, není jich málo a nelíbí se mi týrání žen. Pravdou je, že mají dnes mnohem více zákonné ochrany a není to špatně, že ji mají. Jenže stejně jako muži, tak i některé ženy snášejí ze zdánlivě nepochopitelného důvodu šikanu, týrání, ponižování.
Včera o tom běžela debata na skupině. Tam sice teď není po odchodu Marie ani jedna žena, takže začala ta debata o šikaně na vojně, protože většina z nás na vojně byla. Diskutovalo se o příčinách a o vlastním postoji k šikaně, k tomu co udál, nebo jsem udělal, když někoho šikanovali, nebo někdo viděl šikanu na jiných. Ani mě nepřekvapil strach některých, docela velkých chlapů z toho se tomu postavit. Uváděli různé důvody. Ten nejčastější byl, že by se bonzáctvím, vyřadili z kolektivu, nebo by měli u ostatních starších vojáků zle, neměli by kamarády.
Samosebou jsem šel po pocitech a bylo zajímavé sledovat třicetileté až padesátileté muže, jak se vlastně ve vzpomínkách vracejí do onoho emočního naladění svých dvaceti let.Argumentují jako dvacetiletí, i po letech hledají důvody, proč nezasáhnout, proč nevytvořit koalici se šikanovaným, odvolávají se na „tradice, nezbytnost” takového chování” atd. Upozornil jsem je na to. V ten moment nastalo ticho. Jo,v emočním nastavení se velmi často vracíme do období své nezralosti a najednou sami sebe odhalíme přes veškeré své mínění a sebeobrazu o své zralosti, jako velmi nezralé
Sebeobraz se rozpadne a najednou zbude skořápka, která jen zakrývá strach z osamělosti, občas strach z agrese, strach z odmítnutí a nepřijetí. Jako „dospělí muži” se najednou sami před sebou, díky svým racionalizacím, se nám ukazuje, že se chováme jako malé děti, které se bojí, že budou opuštěny, samy, bez ochrany a bez lásky. U malých dětí je to pochopitelné. U dospělých mužů už méně, ale prostě je to tak. Aby bylo jasno, takhle se chovají i ženy.
V té diskusi padla taková věta: