Už mne čeká opět život naplno. Tedy pracovní život. Konzultace, skupiny, mezi tím si čtu, cvičím, medituji, hledám zajímavé přednášky na internetu.
Narazil jsem na jméno Candace.B.Perth, což je autorka knihy „Molekuly emocí.” O biomolekulárním základu našich emocí. Kniha zajímavá, vzrušující a čtivá. Jeden si musí zvyknout, že se v ní mluví o spoustě věcech, o kterých jsem dosud neslyšel a kupodivu i věcech, hlavně na konci knihy, co důvěrné zná.
Jak už to bývá, našel jsem i film, dokumentární film, ”What the bleep we do know.“ Ve kterém autorka knihy, mimo dalších zajímavých lidí vystupuje. Mám opravdu o čem přemýšlet. Nemusím souhlasit se vším, ale přemýšlet mohu.
Korespondují mi ty nové poznatky s ději, které řeším v terapii. Porozumí-li, člověk svým emocím, připustí-li, že se opravdu odehrávají na tělesném základu, pak se sám mnohem lépe se sebou srovná. Vlastně, potvrzuje se, že jsme ovlivňováni svým okolím a ovlivňujeme své okolí. Ona zpětná vazba funguje.
Film samotný je pohledem kvantové teorie a tak trochu New Age přístupu k životu. Křesťané s ním asi budou mít potíž. Ale myslím, že neškodí se podívat, jak se na problém dívají lidé, kteří jsou vzdělaní, dá se říci mající svůj pohled na život a svět a porovnat ho ze svým postojem. Se svým náboženským vyznáním. Případně ateistickým pohledem na svět a život. Ten film, je všechno možné, jen ne ateistický. Spiritualita má tam své místo.
Má láska si opatřila skoro nové auto, Felicii, takže už je zase mobilní a může mne zavést, třeba do Pohoří v jižních Čechách, kde jsme byli loni a můžeme se tam podívat po těch zajímavých kostelech, co byly v bývalém hraničním pásmu a jež byly díky sudetským Němcům opraveny.
Moc se mi tam loni líbilo, měl jsem chuť se tam vydat pěšky, ale netroufl jsem si, z obavy o svá kolena. Takže autem bychom mohli. Až se trochu ochladí. Loni, když jsme tam putovali jeden den, bylo lehce mlhavo a tím ten kraj dostával zvláštní půvab. Mám rád, když se občas mlží, svět dostává nádherně syrovou podobu. Loni Chodsko a Novohradské Hory, jsem vlastně většinou v mlze projeli.
Ten nádherně sychravý, syrový vzduch, ve kterém se mi krásně dýchá. Podzim je nádherný. Strávil jsem v roce 1997 podzim v Anglii a Skotsku, putoval tou podzimní krajinou pěšky a dodnes, když se mi vybaví Anglie a Skotsko, tak nejvíc ten rok 1997. Byl jsem tam poprvé, nejvíc jsem viděl a nejvíc jsem užil. A hlavně ten podzim, když se mění počasí, pozvolně přichází chlad, plískanice, občas slunce a putování podle plavebních kanálů až na skotské hranice a potom nádherným Skotskem.
Bohužel, rozbil jsem fotoaparát a na nový jsem ve Británii, v té době neměl. Byl jsem opravdu tehdy chudý terapeut a měl jsem jen na jídlo a zpáteční jízdenku do Čech. Nemohl jsem fotit. Mám pohledy z té doby. Ale cesta to byla nádherná. 2400 km za necelé tři měsíce. Týden v Londýne, kde jsem spal na ubytovně Veleslavín na podlaze, v kulturní místnosti za 5 liber za týden. Úžasné.
Takže by neškodilo tím Pohořím zase projet, občas se někde ve studené vodě vykoupat, Studená voda v rybníku omlazuje. 🙂 Občas. Uvidíme, co se dá podniknout. Felicie je dost dobrá na takové cesty. Jo jo.