Kmotřenka Kristýna dorazila

Zvonil včera večer telefon a ozval se známý hlas. Kristýna, má kmotřenka a dlouholetá kolegyně. Prý je v Praze, je bez dětí a chtěla by mě vidět. Měl jsem radost.

Zvonil včera večer telefon a ozval se známý hlas. Kristýna, má kmotřenka a dlouholetá kolegyně. Prý je v Praze, je bez dětí a chtěla by mě vidět. Měl jsem radost. Plánovali jsme s Ritou nějaký program na sobotu, tak bylo jasno. Rozhodli jsme se, že si uděláme společné odpoledne. Sobotní. Rita byla zvědavá na někoho, kdo se mnou dělal devět let.

Dnes jsme se sešli, dopoledne jsem byl sice navštívit Vojtěcha, který měl včera svátek, nesl jsem mu malý dárek. Dorazil jsem k dceři, ještě spal. Tak jsme s Katkou a Romanem poklábosili, mladý gentleman se probudil, měl enormní zájem o můj mobil a nohy, po kterých chtěl lézt, pak pro mne dojela Rita, která si jela něco nakoupit a v Tescu na Smíchově na nás kmotřenka Kristýna čekala. Jeli jsme ke mě. Slíbil jsem ji, že ji pustím nějaké díly ze seriálu „Ze závislosti do nezávislosti.” Byl jsem zvědavý jak je přijme. Viděla tři a podle jejích slov ji šel mráz po zádech. Nedivím se ji. Mě z nich občas po zádech jde také. Oba dva víme o co jde. Konečně Kristýna přišla jako jednadvacetiletá a do třiceti let se mnou vedla jako koterapeutka Junior klub, neboli skupinu pacientů do dvaceti pěti let.

Byla to tvrdá a málo vděčná práce. Učila se ode mne, studovala, mezitím onemocněla, vdala se a přes nemoc má dvě děti. Za těch devět let jsme toho v terapii něco prožili. Přes tak dlouhou dobu si mě nepřestala vážit a stále mě přes dvě absolvované vysoké školy považuje v terapii za svého učitele. Nakonec i když jsem třeba byl nemocný, nebo na dovolené, byla schopná sama převzít skupinu, zvládnout ty hochy, ze kterých měli obavy většina personálu. Bylo mi líto, že odešla do Brna. Potřeboval bych ji tady. S ní se bezvadně spolupracovalo a po Ireně a Juditě, třetí takhle kvalifikovaná síla a zároveň spolehlivá kolegyně, by se hodila. Zdálo se mi, že si s Ritou padly do oka.

Ještě se vrátím k tomu seriálu. Prostě vždy si všimnu něčeho nového a dnes jsem si všiml co Hubert udělal v jednom díle ze světlem. Uplně to světlo dokreslilo atmosféru, která tam byla. Kristýna, protože mě za ty roky zná, jen říkala. „Jasně, tohle jsi ty, to se nedá zapomenout.” Protože je ten seriál o skutečných lidech, jen ty příbehy jsou pozměněny, vzpomínali jsme spolu na pacienty podle kterých to bylo. Nebylo to zas moc veselé vzpomínání, protože někteří už nejsou naživu.

Vždy, když mi nějací mudrci začnou vyčítat, že nemám to správné vzdělání, takovéto oficiální, a i na to jsme dnes narazili, říkám jim, že jsem psychologii nevystudoval schválně. Měl jsem pocit, že by mě mohla zkazit. Ten pocit mám dodnes. Psychoterapeutická fakulta, psychoterapeutické výcviky a praxe ze mě udělaly to čím jsem. Terapeutem se slušnou znalostí teorie z psychologie, psychoterapie díky psychoterapeutické fakultě a praktickou celoživotní zkušeností z lidmi.

Kristýně nemusím vyprávět, že v psychoterapii není důležitá rada, ale třeba slyšet co je třeba slyšet. Jako onehdy. Poslouchal jsem na skupině jednoho hráče, který má za sebou bohatou hráčskou minulost, díky tomu i dlouholetý trest za zpronevěru v řádu mnoha milionů. Dnes člověk z naprosto slušným, solidním vzezřením, který už dlouho nehraje, dluhy splatil, podniká, je úspěšný. Díval jsem se na něj, poslouchal ho a jen tak mě z nčeho nic napadlo, jak tak vyprávěl o své nové partnerce, že se chce ženit. Jeho řeč k tomu nijak nesměřovala, ale můj pocit, intuice bych tak řekl mi říkala, že je to tak. Zeptal jsem se, on se zamyslel a pak odpověděl: „Vlastně ano, máš pravdu.”

Samozřejmě, že jsme probrali celou situaci. Porozuměl jsem a moje porozumění mu umožnilo, že řekl: „Asi se ti to zdá brzo.” Tohle jsem mu klidně odsouhlasil. Po zkušenostech z jeho předchozím vztahem, kdy si našlek krásnou, leč velmi nevyrovnanou partnerku, podobně nevyrovnanou jako je on a vztah pochopitelně dobře nedopadl, měl už trochu zakódovanou opatrnost. Slyšet člověka nenaučí žádná škola, něco ho naučí výcvik, ale jen stovky hodin odsezených na židli ve skupinovém kruhu, hodiny poslouchání, hodiny, kdy napřed s prázdnou hlavou, bez jakýchkoliv představ o pacientovi, nebo klientovi naslouchá a najednou slyší, co nikdy předtím u něj neslyšel. Neslyšel a přesto se mu v ní zdá jen tón nějak jiný a s tím tónem, mu vyvstane nápad. Žádná dedukce, žádná analýza, jen čisté slyšení.

Měl jsem kliku, že jsem tuhle práci začal dělat už jako dospělý, starší, zkušený v životě, po dlouhodobé terapii a předchozím výcviku. Takže jsem už před léty slyšel víc než všechny mladé psycholožky dohromady. A jak jsem seděl déle a déle na těch židlích a skupinách, tím snadnější to bylo. Až se někdy zdá, že jsem o myšlenku napřed než klient. Což opravdu jsem. Někdy.” Kristýna se uměla dívat, uměla poslouchat, nebyla zatížená předsudky a má dar intuice. Což ji umožnilo předstihnout ty psycholožky, které ji vyčítaly, že mě napodobuje, že mě bere vážně. Jenže Kristýna viděla také ty výsledky.

Dobře se nám vzpomínalo. Na to jak jsme se nikdy takzvaně na skupinu nepřipravovali, neměli jsme žádný plán, čekali jsme na to, co se na skupině stane, s tím jsme pracovali. Nijak jsme nikdy zvlášť hluboce skupinu neanalyzovali, jen jsme si sdělili pocity, jak nám tam bylo, co jsme viděli a čeho si jeden každý z nás všiml. Co bylo důležité, nikdy jsme spolu nesoupeřili. Tak jako jsem nikdy nesoupeřil s Juditou, nebo Irenou, stejně tak jsem nikdy nesoupeřil s Kristýnou. Všechny ty tři dámy mají společnou vlastnost.

Všimnout si toho, že ten druhý něco umí, to co umí, že není proti nim a že i přes to, že jak Irena, Judita i Kristýna mě ve formálním vzdělání převyšují, přesto jsou ochotny uznat, že některé moje věci by se mohly vyučovat, protože jsem jim je ukázal já, nikdo jiný o nich nikdy nemluvil, nepsal a přesto jsou platné a vytvářejí teorii závislosti, spoluzávislosti nebo spíše teorii závislostního chování, které je zcela z praxe, založené na osobní zkušenosti plus zkušenosti mých klientů. Žádné psychologické představy, fantazie a odkazy na teorie. Prostě popis odpozorovaného chování, které je provázeno emocemi.

Tahle spolupráce s těmito třemi dámami mi prostě umožnila díky rozhovorů s nimi, ale nejen s nimi svoje postuláty formulovat, posléze dát do psané formy a následně do filmového pohledu na terapii závislosti, na chování závislých a spoluzávislých. Není nad to potkat ve správný čas, ty správné lidi a intuitivně se k nim přiklonit a nakonec zjistit, že události mají svůj děj a svůj řád. Konečně i v té televizní tvorbě se tohle ukazuje. Na výsledcích.