Klub osamělých srdcí

Přemýšlel jsem tak nějak o životě. Přemýšlet o životě v pět ráno může být náročná disciplína, která zanechává následky na psychice. Ale, což je nutné podotknout, může to být zábavná chvilka časně po ránu. Užil jsem si a šel opět spát.

Ta dnešní byla zábavná. Nakonec, už jen samotný fakt, že je člověk naživu, může být zdrojem veselí. Probíral jsem události posledních dvou měsíců a měl za to, že byly dobré. Žádné dramatické události, které by mne vyvedly z míry. Miluji poklidný život, kde se nic neděje, tedy jen takové ty obyčejné věci, které samy o sobě mohou být zdrojem veselí.

Onehdy jsem měl klientku, která mne navštívila po dlouhém čase. A na ní jsem si uvědomil, jak umět naslouchat sobě, hodně pomáhá při naslouchání druhým. Ona klientka je invalidní. Přišla, protože jsem ji kdysi poradil aby chodila v městě kde žije k nějakému terapeutovi. Dala na mne, leč jí přišlo, že se s terapeutkou míjejí. Klientka nechtěla slyšet, jak je úžasná, jak zvládá. vadila jí, jak sama vyjádřila, taková ta neustálá korektnost, co se podle klientky terapeutka dopouštěla. Klientka nechtěla korektnost, ale porozumění.

Kolegyně zřejmě zvolila nějaký druh podpůrné terapie, která se asi míjela, jen z toho důvodu, že nepochopila, a nebyla politicky nekorektní, jak pravila klientka, že: „Nechci slyšet jen jak jsem úžasná.” Poslouchal jsem a doplnil: „Nechcete být jen úžasná, ale i milovaná. Vyšlo mi ono doplnění z poslechu, toho, co jsem slyšel. A trefil jsem se.

A vrátím se vlastně k tomu rannímu přemítání. Pokud si odpovím že mám lásku, blízkost, pak asi se nedostanu do deprese, kterou takové ranní přemítání může vyvolat. Mnohdy se hledají jakési zvláštní důvody, které by mohli způsobovat smutek a nepojmenuje se skutečnost. A pokud se někdo bojí z nějakých korektních důvodů vyslovit: „Chcete být milována.” Pak je někde něco špatně. Případně nepochopí, co vlastně klientka chce.

Klientka opustila muže, kterého si přestala vážit, vydala se na pouť, kde mnohé ženy, především ženy, zažívají samotu a osamělost. Chápu, že je těžké žít s někým, koho jsme si přestali vážit, a chápu, že v takovém případě je ona samota a osamělost přijatelnější, ale lehký způsob života to není. A lidé, kteří si dobrovolně tento způsob života vybrali, jsou udiveni jeho náročností.

Nikdy si nedovolím radit klientovi aby se rozvedl, nebo aby zůstal. Jen ho upozorním na úskalí toho či onoho. Obojí je náročně. Žít ve vztahu a žít bez vztahu. Mám na mysli partnerský vztah. Naučit se žít s tím, že mám s někým, koho si nevážím děti a ty děti mohou mít zcela jiný pohled na bývalého partnera, partnerku, naučit se žít i s tím, pokud nechci poškodit děti, že děti milují toho, koho jsem já sám přestal milovat. Někteří lidé, opět hlavně ženy, tohle nezvládají.

Ano, jsou osamělé, málo milované, na sex občas někoho najdou, na lásku a dlouhodobý vztah, už to tak jednoduché není. Ale, mají právo si zvolit, co chtějí a musejí pak najít sílu ono chtěné žít. Takhle se musíme v životě rozhodovat všichni. Pochopit, že jedno rozhodnutí nemá jen dobrý výsledek, ale i několik možných negativních následků.

Tihle lidé žijí podle hesla: „Všechno, nebo nic!“

Žít podle hesla „všechno, nebo nic!” mi přijde hodně rizikové. Mít aspoň něco mi přijde bezpečnější.” Občas trocha něčeho, pomáhá lépe snášet život. Život není balíček od telefonního operátora, kde mohu vypovědět smlouvu a jít zkusit štěstí jinam. Bylo řečeno: „jedno malé rozhodnutí, dost často nese velké následky.”

Párkrát v životě jsem si zkusil onu metodu výše zmíněnou a nebyla to vždy dobré rozhodnutí. Tohle mi snad funguje jen tehdy, když je ten život tak úmorný, že je opravdu lepší být sám. Ale vždy jsem si byl vědom, že je to mé rozhodnutí a nesu si jeho výsledky a důsledky sám samotinký.

A vždy jsem se snažil najít způsob jak z té osamělosti vyklouznout. Ale tomu pochodu přes poušť osamění se asi nelze vyhnout. A to i v případě, že je tu hned někdo jiný. Přeci jen, za sebou nechávám mnohé, co jsem měl rád, nové hned není. Jo jo.