Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou modrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

V asertivitě se učí rozdíl mezi kritikou a hodnocením. Také se učí kritiku přijmout a kritiku odmítnout. K tomu se ještě učí, která kritika je přijatelná pro kritizovaného, která nikoliv. 

Hodnocení znamená, že si osobuji právo soudit, kdo je chytrý, hloupý, krásný, ošklivý atd.Kritika je z hlediska asertivity vyjádřený pocit, pokud se mi něco nelíbí. Tedy neříkám: Ta je hloupá, ošklivá, případně tohle je zbytečné, nezralé, ale říkám, tohle se mi nelíbí, tohle nemám rád, tohle ve mně vyvolává hnus. Atd.Považuji-li něco za nepřijatelnou kritiku, tedy dotyčnému sdělím, že dokud nezmění způsob a tón řeči, nemám se o čem bavit do doby, než změní ten způsob a tón řeči.

Kritizovaný asertivně se může rozhodnout, zda oprávněnou kritiku přijme, něco s tím udělá, nebo se rozhodne, že je mu kritika lhostejná, nemá potřebu něco měnit a kritizujícího má zcela na háku.

Což takzvaní slušní lidé těžko nesou, neb mají pocit, že když asertivně kritizují, musí jim být vyhověno, kritizovaný má být v nadhledu a udělat, co se na něm žádá. Třeba si koupit nové kalhoty, které si kritizujícímu nelíbí. Mnozí těžko nesou, že se někdo asertivní nechová podle jejich představ.

Tímto způsobem se chovám já. Mnohdy je mi jedno, zda kritizující, či hodnotící se rozčiluje, když jeho „kritiku,” tedy, co on za kritiku považuje, neberu vážně, chovám se a jednám, jak uznám za vhodné. Třeba tak, že mu zcela klidně smažu jeho komentář, který nepovažuji za přijatelný.

Můžete mi tisíckrát pod blog psát, že vy byste nic nemazali, vy byste byli nad věcí, což vám přeji, ale ani na chvíli nevěřím, neb nikdo nejsme natolik nad věcí, abychom byli bez emocí, když nás někdo oprávněně, či neoprávněně kritizuje, natož hodnotí.

Respektuji právo každého se rozhodnout, jak uzná za vhodné, snášet, cokoliv uzná za vhodné, leč já nepatřím mezi ty, kteří si nechají kálet na hlavu. Má-li někdo potřebu a potěšení tak činit, má právo tak činit a nehodlám mu v takovém chování bránit. Mohu se jen zajímat, ale také nemusím, z jakého důvodu mu tento způsob chování vyhovuje.

Zásadně nehodlám s kýmkoliv komunikovat ve dvojsmyslech, luštit hádanky, a čekat na milostivé objasnění toho, co mi kdo chce říci. Chce-li mi kdokoliv něco říci, musí to říci tak, aby sdělení bylo pro mne srozumitelné, přijatelné a bez skrytých úmyslů. Nejsem terapeut všech a nemám potřebu rozumět každému, kdo si myslí, že bych mu jako terapeut rozumět měl.

Až bude můj klient, udělám vše pro to, abych svému klientovi rozuměl. Ale i od klienta budu vyžadovat aby se ke mě choval tak, aby to pro mne bylo přijatelné, pokud se tak chovat nebude, odmítnu ho jako klienta. Jen já sám posoudím, co je pro mne v chování lidí přijatelné, prospěšné a jaké jejich požadavky chci plnit a jaké nikoliv. Jo jo.

Krásná knížka, kterou jsem kdysi jako první četl o asertivitě. Ještě v dobách, kdy jsem neměl výcvik v asertivitě. Nakonec jsem jednu napsal sám. už je vyprodaná. Kniha od Manuela Smithe se jmenuje: When I say no I feel guilty. Takže jsem si dovolil ten název knihy lehce parafrázovat.

http://www.webheights.net/lovethyself/smith/no.htm

Napsat komentář