Jsem nevěrný a není to tak hrozný

Čas od času slýchám a čtu srdceryvné vyprávění o nevěře. Jak je nevěra psychiku drtící, jak se těm, co byli nevěrní uleví, když se mohou přiznat a kát se. Jak ji těžce prožívají, ti nevěrní.

Čas od času slýchám a čtu srdceryvné vyprávění o nevěře. Jak je nevěra psychiku drtící, jak se těm, co byli nevěrní uleví, když se mohou přiznat a kát se. Jak ji těžce prožívají, ti nevěrní. O těch podváděných nemluvě.

Poznal jsem za svého života pár nevěrných mužů a žen, a nedá se říct, že pokud byli nevěrní, že by je ona nevěra zas až tolik ničila. Chápu, že někteří kolegové, mají takový pohled na nevěru, coby prvek ničící charakter a duši, ale co jsem se setkal s nevěrnými manželkami, tedy v té pozici, která byla příjemná oběma, neměl jsem a přiznám se, dodnes nemám pocit, že mi jejich nevěra ničila duši a charakter.

Nevěrní muži s jiskrou oku mi zas líčili své nevěry a jediné, co je na těch nevěrách trápilo, že na ně praskly. Nevěra je jednoduše příjemná a přitažlivá. Má své nevýhody, jako ostatně vše, ale pro ty nevěrné, má svoje kouzlo. Abychom si rozuměli. Nevěra je vždy riziko, že přijdeme o to, o co přijít nechceme. Ale líčit nevěru jen jako trabl a trest, jde myslím dost těžko.

Byl jsem nevěrný párkrát v životě a byl jsem nevěrný s cizími manželkami, které také svou nevěru neprožívaly jako hořký pelyněk, ale jako slaďounký dortíček. Naštěstí. Setkali jsme se, prožili hezké chvilky, trochu strachu a pak jsme; buď já, nebo ona ten sladký čas ukončili, neb už to šlo někam, kde jsme být ani jeden nechtěli.

Nezkoumal jsem a nehodlám zkoumat, zda mi nějaká žena byla, či nebyla nevěrná. Pokud byla a neřekla, dobře udělala. Užila si a zachovala klid v rodině. Jestli nebyla, pak možná lituje, nebo nelituje, nikdy jeden neví. Udržoval jsem několik let vztah s vdanou paní, která se nakonec se mnou rozešla, což mi bylo líto, ale na druhou stranu, ruku na srdce. Tolik zas ne, jako kdyby mi odešla má vlastní manželka.

Nevěra je někdy dortíček, někdy hořká pilulka, kterou musíme spolknout a ta hořkost přetrvá. Hořkost je dobrá na žaludek, vyčistí a člověk si přitom uvědomí, že ne všechno má sladkou tečku na konci oběda. Nevěra je pro mnohé něco jako jednou za čas biftek, když mám pořád skvělou bramboračku a plněný knedlíky. Dají si bifteček, a jdou domu na bramboračku a ani se neošklíbají.

Možná mnohým, co čtou tenhle zápisek, může připadat jako cynický postoj autora. Možná jsem cynik, možná nejsem. Protože ale beru život jak je. Potkal jsem mnoho těch, co byli „svatí,” aby při pohledu zblízka se ukázalo, že jejich svatost je jen nátěr, který je navíc hodně oprýskaný. Chtěli být morálními giganty a nakonec se vyjevili jako morální nuly, co si neviděli do huby.

Občas čítám a slýchám, něco o tom, že lidé jednou dvakrát rozvedení, nemají právo se vyjádřit k tomu či onomu. Neb rozbili rodinu a poškodili ty druhé. Jo, spravedliví, vždy když chtějí vyhrát, poukáží na chyby těch druhých. Dokonce i když s těmi chybami druhých nemusejí žít. Pak, jak už bylo řečeno, stačí se pohrabat v minulosti těch „spravedlivých” a většinou je jasno. Kouzlo pomine.

Máme jeden každý své máslo na hlavě a je docela dobré, nepoukazovat na máslo na hlavě druhých. Osobně z toho důvodu se tak chovám. Mám co dělat se svými hříchy, nemusím si dělat starosti s hříchy druhých. Ať se to týká nevěry, nebo rozvodu. Ano jsou lidé, co neuváženě rozbijí rodinu, aby pak za to zaplatili cenu, o jaké se jim ani nesnilo. Zaplatí, ať chtějí, či nikoliv.

A jsou jiní, co ji rozbijí zcela uváženě. Zaplatí a myslí si že ještě nebyla tak veliká. Protože žít se dá skoro s každým, ale během času se ukáže, že ten se kterým žili docela dlouho, se najednou změnil natolik, že žít s ním je na hranici života smrti. A kdo rozhodne, že měl vydržet a snášet až za hrob? Kategorické postoje se snadno zaujímají, ale vydržet v nich bez vlastního hříchu. Jo to už je jiná pohádka.

PS: Být podváděný opravdu není nic moc a z toho důvodu považuji za lotry ty, co se doma přiznají k něvěře. Ženy i muže. Májí si užít a držet hubu. Jinak zaslouží veřejně bičovat.