Jsem antisociální

Ve čtvrtek, tento týden jsem zažil jednu z radostných a zároveň i
smutných událostí ve svém profesionálním životě. Po devíti letech ve čtvrtek

Ve čtvrtek, tento týden jsem zažil jednu z radostných a zároveň i
smutných událostí ve svém profesionálním životě. Po devíti letech ve čtvrtek
opustil terapeutickou skupinu člověk, který byl na začátku, před těmi devíti
lety dvaceti šestiletá alkoholická troska. Navíc s diagnostikovanou
roztroušenou sklerosu. Před devíti lety začal chodit do skupiny. Aby si
nedomníval, že se jedná jen o nějaký způsob udržení abstinence, ale o
kompletní změnu, měl jsme na něj, (a nejen na něj) tyhle
požadavky.

1) Budeš chodit včas!
2) Budeš platit včas a řádně!
3) Budeš
abstinovat!
4) Když sem chceš chodit. Najdeš si práci!

5)Budeš dodržovat léčebný režim, ale protože momentálně práce neschopný nejsi.

6) Budeš tedy dělat, co ti poskytne peníze na
základní obživu a skupinu.

Tohle všechno splnil. Nejen on. Ale i ti další, počítají se za ty roky
ve všech mých skupinách na stovky. Někteří chodí déle, někteří méně. On sám
v těch devíti letech změnil dvě zaměstnání. Z prvního zaměstnání ho
vyhodili, pro příliš vlastní názory a jistou neposlušnost. V tom druhém své
názory, i samotnou ochotu dodržet pravidla firmy lehce zkorigoval, díky tomu
a své inteligenci postupoval, stal se, a je jím dodnes, vedoucím pobočky
pojišťovny. Oženil se, znám jeho ženu, jeho děti. Postavil , tedy
zrekonstruoval dům. Další trosku. Takže nejen rekonstrukce těla, ale i
domova.

Po devíti letech při loučení konstatoval, že mnohé, co jsem na něm na
začátku v důvěře v jeho schopnosti, chtěl aby dodržel, se mu mnohdy
nelíbilo. Dohadoval se o smyslu těch pravidel a požadavků, nejen se mnou,
ale i se skupinou. Ono „dohadování,” zažití občasných nepohod,
při diskusích o svém životě mu prospělo, pomohlo a změnil se. Tedy dá se
říci, terapie splnila účel, stal se dospělým. Nejen věkem.

Existuje jistá skupina lidí, kteří mé počínání označují jako
antisociální, mě samého za podporovatele těch, co nechtějí být solidární,
protože celou svou činnost mám vlastně jen na komerčním základě. A já si
dokonce si troufám tvrdit, že tenhle způsob financování a provozování mimo
jakoukoliv formu státního příspěvku je efektivnější a sociálnější. Takže
se táži.

Jsem antisociální, pokud tvrdím, že většina závislých a nejen závislých
lidí, je prostě schopna se o sebe postarat, jen se na ně musí vyvinout
tlak? Ať si někteří „znalci” sociální a ekonomické
problematiky odpoví sami. Nebo jsou sociálnější, ti, kteří se pořád chtějí o
někoho starat? Dávat dávky. Minimálně bych si troufl tvrdit, že
sociálnost se může chápat zcela jinak. Ten jeden člověk není sám, takových
za léta, co dělám tuhle práci je hodně.. On je jen jeden z mnoha takových.
Lze se domnívat, že je nutné sázet na tuhle zkušenost a výjimky považovat za
výjimky a zabývat se jimi až když podmínky k výjimkám nastanou, nikoliv z
nich vytvořit předpoklad.

Jsem zvyklý dávat na svou zkušenost a učit se z chyb svých i jiných.
Pokud bych dal na ty „znalce,” typu, některých lidí z
internetových diskusí, kde se k problému vyjadřují lidé, kteří buď mají jen
načtenou terapeutickou literaturu, případně vycházejí ze zkušeností, jež
jsou zcela odlišné s prací s jinou skupinou lidí, většinou ani to ne. Pak
musím konstatovat. Ti lidé se vyjadřují k problematice, které zcela
evidentně nerozumí, nemají s ní žádnou zkušenost, jen prostě vykládají své
představy o efektivním rozdělování peněz v takzvaném sociálním státu.

Jsou ti lidé, včetně toho člověka, o kterém jsem mluvil, lidé i žijící na
ulici, „neschopni se o sebe postarat?” Nejsou! Včetně menšin,
cikánů a bezdomovců. Pokud se umí nastavit přiměřený tlak, přiměřené
požadavky, pak podle všech mých zkušeností i ti „nejubožejší”
jsou schopni dospět a existovat bez „sociálního státu.” Ano
jsou mnozí, například některý druh invalidů, kteří skutečně nemohou, ale
těch je mnohem méně, než těch, co mohou. U těch je naprosto nutná solidarita. U těch, kteří uvěří ve svou
svobodu, tím že podniknou potřebné kroky vedoucí k udržení oné svobody, roste
jejich sebeúcta, jejich sebevědomí, jejich sebekázeň a další posílené self.

Takhle se dá pracovat s mnohými skupinami těch „zavržených a
neschopných.” Ti lidé místo toho aby čerpali ze státního rozpočtu, do
státního rozpočtu přispívají, nečerpají ani zdravotní pojištění, díky své
dospělosti a svobodě bohatnou, jejich daňová skupina je ve vyšším patře.
Neberou, přispívají, jsou si vědomi toho, že být abstinentem neznamená jen
nepožívat drogy, nebo provozovat hazardní hry, ale také žít v určitém
morálním nastavení. Změnili svůj sociální a morální statut. Mají svoji
minulost, ale mají také svoji přítomnost.

Ona přítomnost spočívá v tom, že provozuji a nejen já sám praxi, kdy se
lidé učí nespoléhat na stát, učí se využít svých dovedností z dob své
aktivní závislosti, učí se směrovat své peníze, kterých není málo do jiných,
pro ně samé prospěšných aktivit. Ti lidé, kteří bývají normálně zátěží rodiny,
společnosti, která na ně doplácí nejen za pomoci sociálních dávek, ale
zdravotní péčí. Tedy lidé, kteří jsou v terapii mimo tento systém, kde je
funkce systému založená na výše uvedených pravidlech, se nakonec stávají
přispěvateli do sociálního systému, nikoliv příjemci. To vše na základě
komerčního sytému, který je dostupně nastaven. Řekl bych, druh sociální
politiky v praxi. Nejen terapie.

PS: Tento antisociální způsob provozuji více než 12 let.