Jen tak mezi řečí

Musím říci, že se mi ta debata na webu ČT zamlouvá čím dál tím víc. Komentáře se střídají. Od hanlivých po „obdivné“. Ty uvozovky jsem tam dal záměrně.

Musím říci, že se mi ta debata na webu ČT zamlouvá čím dál tím víc. Komentáře se střídají. Od hanlivých po „obdivné“. Ty uvozovky jsem tam dal záměrně. Jenže ti, nebo ten, co produkují ty myšlenková veledíla netuší, nebo si plně neuvědomují jedno. Zabývají se tím pořadem, zabývají se mojí osobou a to je přesně co televize i já jsme měli v úmyslu. Mezitím Janě volají lidé, chtějí se mnou mluvit, píší mi kolegové. Ohlasy z jejich strany pozitivní. Lidé prostě nemlčí. A to je dobře. Jestli bych se něčeho bál, tak ticha. Nezájmu a lhostejnosti. 

Už jsem to naznačil v jedné odpovědi na komentář a rozvedu tu myšlenku. Natočit nebo napsat něco o závislosti a spoluzávislosti většinou nic hezkého neukáže. Fakta jsou většinou brutální. V celém seriálu jsme nijak neglorifikovali závislé, co se léčí a nebo jsou po léčení. Stejně tak jsme se nesnažili zvýraznit nějak extra utrpení těch spoluzávislých. Co jsme ukázali myslím stačí na vykreslení toho, jak to je. Jak se ti celkem chytří a jinak v životě schopní lidé zmateně chovají, když narazí na tento problém.  Stejně jako v diskuzi ho buď zesměšňují, odmítají, dramatizují.  Kdo neviděl a neslyšel například mluvit závislého lékaře, jinak velmi schopného chirurga o tom, jak se vlastně bojí té budoucnosti bez alkoholu, bez prášků, stejně tak bezradnou jeho manželku, neuvěří. 

Po letech práce jsem si už zvykl na tu bezradnost, na strach z budoucnosti, na odmítání i posměch a agresi ze strany těch závislých i spoluzávislých, plus neinformované veřejnosti. 

Zvykl jsem si na urážky a zpochybňovaní své kvalifikace. Dělám tu práci leta a nezbohatl jsem na ni. Netvrdím, že žiji v nedostatku. To rozhodně ne. Jedna z prvních vzpomínek na svou činnost v léčebně Bohnice je na agresivní útok od pacienta, který mě označil za hajzla, který vydělává na jeho smůle. Tehdy jsem velmi správně porozuměl jeho situaci, byl bez práce, vyhozený pro pití v pracovní době. Žena ho opustila a děti měli pro něj jen pohrdání. Bylo mi ho líto, ale díky své vlastní zkušenosti jsem věděl jedno. Potřebuje hluboký soucit, ale jiného druhu. Takže jsem mu řekl: „Ano máte to blbý, jste bez peněz, bez práce a bez ženy. Buď ted v tuhle chvíli začnete něco dělat aby jste si polepšil. Nebo se stanete vágusem, do kterého nikdo ani nekopne. Rozhodněte se!“. Jedné kolegyni se má slova nelíbila ani za mák. Ale mé šéfové ano. A tak to jde celých 17 let. Říkám lidem fakta. Neúprosná fakta. Po troškách. I ty trošky s nimi obvykle zamávají. Ale přežijí je. A někteří i něco změní. Ke svému prospěchu.