Čtu si tak knížku o Havlovi a jsem zrovna u popisu let šedesátých minulého století. Krásně na mě dýchla ta nostalgie po tom uplynulém čase.
Čtu si tak knížku o Havlovi a jsem zrovna u popisu let šedesátých minulého století. Krásně na mě dýchla ta nostalgie po tom uplynulém čase. Svět byl jasný a přehledný, měli jsme jasně definovaného nepřítele, tím byli buď američtí imperialisté, to v případě, že člověk byl komunista, nebo ten komunista a s nepřátelstvím k bolševikovi i jasně definovaný obdiv ke všemu americkému, západnímu.
A dnes? Jeden aby pořád hledal jiného nepřítele. Jednou jsou to socani, pak cikáni, nebo islamisté. Mění se a množí ti nepřátelé. Takže sleduji ono rostoucí nepřátelství a mezitím si ve volných chvílích píši další divadelní hru, kterou bych chtěl začít zkoušet hned jak se vrátím z dovolené. Bohužel mám trabl. Jak už to bývá, napřed jsem měl pro dva hlavní hrdiny vybrány lidi, jenže jak se mi postavy vrství a rozvíjejí, už si nejsem tím výběrem tak jistý.
Ale tím se budu zabývat, až celou hru dokončím. Jestli ji budu hrát a s kým. Přání mít mohu, jenže jak už to u ochotnického divadla bývá, člověk pracuje s tím co má, nikoliv s tím, co by si přál mít. A když se naučí pracovat s tím, co je, zjistí, že je vlastně na tom stejně, jako by měl vše, co potřebuje.
Vlastně měla ta knížka ještě jeden pozitivní vliv, tím, že je dost dobře napsaná, tak vyvolala s tou nostalgií i nápady kolem té hry. Divadelní hra má tu výhodu, že si s ní člověk může hrát, může se držet reality, i když ji dost přibarví, vložit do toho svou zkušenost a zároveň i tu hravost. Vytvoří příběh, který když se povede, vypadá, jakoby se skutečně stal.
Příběh, který si žije svým vlastním životem, příběh, který se odehraje na jevišti a najednou patří už ani ne tak autorovi, ale hercům, a divák si různé repliky spojuje nikoliv s autorem, ale s hercem. Sám vím, jak málokdy, vlastně nikdy jsem si nespojoval různé hlášky z různých filmů s autorem scénáře, nebo předlohy, ale s tím, co je vyslovil, prožil na jevišti, nebo ve filmu.
Vyrazil jsem ve středu a včera na nákup výstroje a výzbroje. Nové trvanlivé šatstvo bych měl, plyn a nové trekové hůlky také, takže pondělí a úterý do blázince a ve středu směr prérie. A jak zpívají Greenhorns: tak já jdu dál s kytary svojí prach opráším poklidnejch dní, dost kytek znám, co lásku hojí i písně znám, co dlouho zní…Hezky pomalu, žádný kalup, nejsem už nejmladší, kam dojdu, tam budu.
Letos nevezmu vozík, zase vše ponesu na zádech. Nemám z loňska pocit, že tahat vozík je snazší než nosit ruksak na zádech. Půjdu do kopců a tam už mám vyzkoušené, že ruksak je snazší nést, než táhnout na vozíku. Půjdu bosky, neb nechci mít z nohou trosky, jak praví autor toho sloganu Igor Slouka. Zkusím tuhle variantu prvně v životě. Jedna věc je chodit bos po městě, druhá na cestě, co ji jdu pěšky. Daleko a dlouho.
Líbí se mi lidé, co mi říkají. „Já bych bos chodil, vím, že by mi bosé chození prospělo, ale já se stydím.” Navíc jsem měl debatu se sestrami z oddělení, když mi vysvětlovaly, že chodit bos po Praze je strašná věc. Opět ty super čistotné dámy, co mají skoro strach si vzít rohlík do ruky, aby něco nechytily. Já nevím, co ty zdravotníky o té imunitě učí. Případně ty přepečlivé matky, co u svých dětí dokáží spolehlivě přehnanou čistotou zbourat imunitu.
Téměř rok chodím bos po Praze, zatím (klepu na zuby) jsem nic nechytil, můj zdravotní stav se zlepšil mimimálně v tom, že jsem přestal mít potíže s močovým měchýřem a zlepšil se stav mých kolen. Tedy ne tolik, kolik bych si přál, ale zlepšil se. A za celý rok jsem nenastydnul a chodil jsem bos i mrazech. Asi moje tělo má v jistých věcech víc rozumu, než zdravotnický sbor.
Barefooty pochopitelně přibalím. Pro jistotu, člověk nikdy neví na jaký narazí terén a ochrana chodidel, před ostrými kameny a třeba něčím jiným je dobrá. Ale jinak hezky bos. Udělám experiment, jako jsem ho udělal loni, kdy jsem zul boty a čekal jsem, co se stane, když budu chodit bez bot. Nestalo se nic. Sice se občas různí lidé zarazí, ale jinak to berou, jako že jsem magor, co chodí bos. S tím pocitem se dá žít, když nakonec vím, že magor jsem.
Kdybych nebyl magor, jel bych se válet k moři, jak pravila jedna má známá. Já ji na to odpověděl, že až časem si koupím pobyt u moře. Ale kdy to bude, nevím. „Možná někdy, možná nikdy.” Jak pravila ona blondýnka, co jsem ni asi v osmnácti loudil sex. Tehdy ono loudění dopadlo tak, že se vdala. Vzala si úplně někoho jiného. Jo jo