Jdi v pokoji

Včera jsem zažíval něco, co bych nazval krásným smutkem. Loučil se Pavel.Ano ten Pavel, který uzavíral „zelenou knížku.” Neboli „Ze závislosti do nezávislosti.” Tady otevřít Po osmi letech. Jeden z těch co začínali v Úvalech, když jsem se rozhodl, že místo další skupiny pro rodinné příslušníky otevřu terapeutickou skupinu pro pacienty z PL Bohnice, kteří budou mít zájem o terapii v mém duchu, s mými pravidly. Pavel dospěl přirozenou cestou k ukončení.

Jak poznamenal Tomáš, také jeden z dlouholetých členů. „První dres u stropu.” S Pavlem odchází legenda. Všechno co jsem o něm napsal v té kapitole na základě toho blogu na který je odkaz je stále pravda. Přidám k tomu, že si ještě od té doby k synovi přidal dceru a založil firmu. Úspěšnou firmu. Z chlapa, kterého v jisté době vyhodili i z takové práce jako je mytí tramvají je dnes to co je,

Jak jsme se tak loučili, díval jsem se kolem sebe a viděl ty tváře, běžely mi před očima ty další tváře, které už nebyly, kdysi dávno sedávali ti lidé v tom kruhu V Úvalech, Běchovicích a dnes na Palmovce. Po čase ona skupina nabobtnala ta, že jsem ji musel rozdělit a pak ještě rozdělit. Z těch všech odcházeli lidé, řádně a nebo předčasně. Některým se vede dobře, některým se moc nevede a jsou i tací, co už nejsou. V téhle skupině je několik těch, co začali sedmý rok, už vím, že se pomalu budou loučit, protože terapie není do nekonečna, jednou skončí a oni se budou muset rozloučit. Jak to svého času zpíval mistr Got. …tak sbohem brácho musím jít, vždyť malí můžeme jen chvíli být… Terapie je o o jistém dospívání. Především terapie závislých.

Pavel z těch dlouhověkých ve smyslu abstinence není pochopitelně sám.Jak už jsem řekl jsou tam ti co načali sedmý rok a jsou tam pak ti středněvěcí, kteří jsou mezi dvěma až čtyřmi roky. Několik těch co abstinují pět a něco více už odešlo, ale jsem s nimi v kontaktu a abstinují. Samozřejmě nebylo málo těch, co skupinou prošli, pobyli delší, kratší čas a skončili. Odešli a nedali nic o sobě vědět. V terapii jednoduše takoví lidé jsou a v terapii závislých jich je víc. Terapeut se jednoduše musí smířit s tím, že lidi přicházejí, odcházejí. Terapie je pro mne mimo jiné i zdrojem neustálého setkávání a loučení. Při loučení jsem polykal slzy. Na rozloučenou jsem mu předal slova, která mi před dvaceti lety řekl Honza Lutera. „Naučil jsem tě, co jsem tě mohl naučit, víc tě nenaučím. Jdi v pokoji.”