Při sledování včerejšího dílu „Ze závislosti do nezávislosti„ jsem si uvědomil, jak emočně se mě ten díl dotýká. Když jsme ho dělali, tak nic, v době kdy jsem si ho pouštěl na DVD, také nic.
Při sledování včerejšího dílu „Ze závislosti do nezávislosti„ jsem si uvědomil, jak emočně se mě ten díl dotýká. Když jsme ho dělali, tak nic, v době kdy jsem si ho pouštěl na DVD, také nic. Až včera. Znovu na mě dolehlo dávno minulé dětství. Sice jen na chvilku, ale dolehlo. Samozřejmě, že v tom díle, kde je spousty autobiografických prvků je mnoho změněno. Přesto jsem si uvědomil jednu věc. ten díl se náhodou nejmenuje „Život přes kopírák.”
I ta šestkrát nebo kolikrát opakovaná scéna, je jakoby přes kopírák. Konečně ony ty návraty a chování toho věčně nalitého táty byly obdobné. Myslím, že od Alana to bylo mazané, jak ji několikrát zopakoval. Rozdíl v těch scénách by byl jen v intenzitě řevu délce agrese. Slovní i fyzické. Můj táta v opilosti pro ránu nešel daleko. Bylo mu jedno koho zbije. Mámu, mě a nebo sestru. Ta byla ale bita ze všech nejméně.
Ty situace se jednoduše opakovaly a splývaly. Tedy docela chápu Alana, že jednu použil vícekrát, protože asi zřejmě pochopil, že není nutné točit, několik různých situací, které se vlastně jen budou v konečném součtu opakovat. Závislost jako taková je jeden velký stereotyp a pro zůčastněné se například liší jen rozdílnou mírou agresivity, závislého a agresivity spoluzávislých. Vždy je tam přítomno sobectví a pýcha plus bezohlednost k potřebám druhých.
Lidé vyžadující jakousi míru umění ve ztvárnění terapie a těch bouřlivých scén, vůbec nechápou, že v pořadu tohoto druhu o žádné umění nejde. Jde jen ukázat průběh a pokud možno cestu z toho ven. Herečky, které hrály matku a manželku Mirka, byly naprosto věrohodné. Viděl jsem zase svou matku, myslím, že kdyby bylo možné ji ukázat byli by diváci překvapeni podobou žen. Tyhle věci se dějí. Režisér nikdy mou matku neviděl a přesto zvolil přesně typ utrápené ženy, která ze svého skrovného platu živila dvě děti.
Stejně tak mladá žena, která hrála manželku. Byla zcela přesvědčivá. Dobře si pamatuji výraz své druhé ženy, která ode mne odešla právě kvůli pití. Pouze jí to rozhodnutí netrvalo tolik let, jak jsme s Ivanou napsali. A neměla otce alkoholika. Ale kolik jsem jich takových potkal ve skupině rodinných příslušníků. Krásné, decentní a přitom s neuvěřitelně smutnýma očima. Líčící podobné osudy a scény. Jako přes kopírák.
Pokud probírám scény jak z terapie, tak ze života spoluzávislých s kolegyněmi, vždy slyším, že ti herci přesně zobrazují, ty naše pacinty a jejich příbuzné. Možná, že něčí umělecké city uráží ta věrohodnost, naturalizace, kterou jsem já od těch herců požadoval, pokud jsme se pokusili ukázat průběh terapie. To že Alan v hraných scénách nechal herce aby opravdu hrál ty lidi, jak se skutečně jeví ti spoluzávislí, bez všech těch příkras, dramatizací, je právě úžasné. Ano na závislost není nic hezkého, na spoluzávislosti je toho hezkého ještě méně.
U mnohých sledujících může vyvolávat úžas, že tohle ti lidé snášejí, říkají si ty otřepané fráze o zkouškách, povinnostech, jen aby mnohdy nemuseli nic měnit. Bojí se změny a zároveň jsou strašlivě unaveni tím životem se závislým, že jen sebráni sil k tomu něco málo udělat je naplňuje děsem, co je zase ona změna bude stát duševních a fyzických sil. Z toho důvodu mnohdy nic neudělají.
Včera jsem oponoval dvou členům skupiny, když dalšímu členu skupiny říkal, že rozumí jeho bezmoci, kterou prožívá při chování své dcery, která se zpíjí ve dvaceti pěti letech do němoty. Chápou, že je bezmocný a nemůže nic dělat.
Řekl jsme jim. „Myslím si, že člověk může prožívat pocit bezmoci a přesto může něco udělat. Může zamknout dveře, může zavolat policii a nechat ji odvézt na záchytku, pokud se nechová podle pravidel. Neříkejte, že nejde nic dělat. Protože prožívat bezmoc a být skutečně bezmocný jsou dva odlišné stavy těla i mysli. Nezměním dceru, ale změním svůj osud. Mohu se držet opodál a čekat a nepronásledovat ji a přitom být připravený kdykoliv ji prospět podle potřeby. Nezachraňovat, ale prospívat.
Prospěšnost spočívá v konání mnohdy nijak hezkých věcí. Třeba volání těch policajtů, doprava toho blízkého do léčebny třeba v alkoholické nebo toxické psychóze. Zachráníme mu pro tu chvíli život, a prospějeme mu tím, že dostane informaci, že takhle ne, takhle už skutečně ne! Život druhého člověka není náš job. Nemáme možnost jej dlouhodobě zachraňovat a měnit, protože jestli se chce někdo zachránit nebo zničit není v naší moci. V naší moci, může být, že najde zavřené dveře, nedáme mu ani korunu, neplatíme za něj nájem, případně další inkaso, neživíme ho. Protože tím vším, co jsem uvedl, mu vlastně přispíváme na chlast, drogy, nebo hru.
Snášíme jeho výhružky jen dočasně. Děláme věci, které nás ochrání před ním a jemu zabrání konat zlo. Třeba jen na nás. Protože zlo páchané na nás a našich blízcích je zlo jako každé jiné. A pokud mu odporujeme, pak plníme povinnost vůči svému životu. Člověk jako takový je bezmocný v tom, že nerozhodne, do jakého světa, rodiny se narodí.
Ale rozhodně není bezmocný v tom, že má jako dospělý možnost rozhodnout co s e svým životem udělá. Jestli dovolí těm nejbližším aby ho ničili, aby ho týrali. Jestli je ochota se nechat týrat a ničit rodiči, sourozenci, manželkou, manželem projevem lásky? Pokud ano, tak lásky ke komu a komu tenhle způsob lásky prospívá?
Miluj bližního svého jako sebe sama! říká Písmo. Prý na tom přikázání stojí celý Zákon a všichni proroci. Bližního a sebe! Kategorický imperativ. Žádné, možná a měl bys. Bližního a sebe, a není v té lásce rozdíl. Není jedna větší než ta druhá. Opravdu je projevem lásky se nechat druhým ničit? Je projevem povinnosti se nechat týrat? Je vinou, odmítnutí přispět na sobecký, bezohledný způsob života druhého člověka?
Věřím jednomu. Nemohu zachránit druhé lidi, pokud se rozhodnou, se zničit. Ale nemusím jejich způsob života přijmout a už vůbec nemám žádnou povinnost se dát ničit jimi. Nedělám jim nic zlého tím, že se odmítám podílet na jejich sebezničení. Třeba tím, že zamknu dveře, a nedám ani korunu. Nebo odmítnu ho hledat po nocích, přemlouvat ho aby něco změnil.