Izolace řeší ledacos

Klient onemocněl, mám čas na zábavu. Třeba psaní blogu. Což mě těší. Většinou nevím o čem psát, protože psaní používám něco jako urovnávání myšlenek.

Myšlenek, které se mi v hlavě převalují jen tak. Přečtu si zprávy, zaznamenám něco, co pak všichni odsuzují, zaujímají k tomu stanovisko. Většinou jen přečtu, pak sleduji, co kdo k tomu řekl, abych si mohl udělat názor.

Pochopitelně. Mě stejně jako většinu lidí trápí současnost. Je jaká je. Nakonec, pokud mi nad hlavou nelétají bombardéry a nehřmí dělostřelecká palba, pak si říkám, že by to mohlo být horší. Ale tím nechci říct, že jsem zas až tak se současností spokojený.

Myslím, že se všem těm islámským teroristům nakonec podaří jedno. Přestaneme rozlišovat hodný muslim, zlý muslim a začneme se chovat v duchu klasika. „Vinnej, nevinnej, berte to po řadě.” Jak pravil sapér Vodička. Že to bude nespravedlivé a nelidské. Bude. V náboženských válkách, a ty bývají nejvíc nelidské a nespravedlivé, podobně jako občanské války, to tak chodí.

Podobně jako v rodině. Největší emoce vládnou mezi příbuznými. Nejméně racionality a nejvíc emocí. Lidé jsou si strašně blízko a zároveň nejhůře nesou odmítnutí od členů rodiny. V náboženských válkách vždy jde z hlediska nestranného pozorovatele o prkotiny, které jsou ovšem pro členy různých náboženství, hlavně křesťanských a islámských věrouk zásadní. Bohužel. Náboženství míru, s různými odlišnostmi, díky kterým se určité poměrné malé části věřících daří hledat důvody pro zabíjení.

Jedni začnou zabíjet, druzí, po čase také. A ve válce se nikdo neptá na vinu, nebo nevinu. Ve válce platí. Zabij, nebo budeš zabit. Na konci „vítězných” válek se sečtou mrtví, přehlédnou trosky a jdeme dál. Že jsem cynický. Ano jsem.

Lidská historie ukazuje, že malá část, těch co hledají důvody k zabíjení, je vždy najdou a vtáhnou do svého rozhodnutí zabíjet ty další. A je lhostejné, že většinou ti co hledali důvody k zabíjení, jsou nakonec sami zabiti.

Jsou zabiti, proklínáni současníky a občas oslavování druhou třetí generací těch, potomků těch proklínajících. Jako lidé těžko unášíme odlišnost. Bohužel. Jenže pokud tohle víme a přesto se pokoušíme člověka přebudovat, aby se smiřoval s odlišností, pak si zahráváme.

Právě s tím, že se pokoušíme přesvědčit ty, co se bojí, že se bojí zbytečně. Určité náboženství, mám na mysli islám, nikdy nebude smířlivé, jako třeba buddhismus. Chtějí-li se izolovat, nechme je izolované, pokoušet se je integrovat, je stejně rozumné, jako integrovat opilce, feťáka do libovolné rodiny.

Neintegrují se, pouze ji vysají a zničí všechny kolem, na které dosáhnou. Je jim pomáháno, jsou zachraňovaní, většinou bezúspěšně. Nikdy se nezmění, dokud nejsou izolováni a dokud není jejich život v kompletním debaklu a troskách. Respektování jejich dobrovolné izolace, nikoliv naivní pokusy o integraci může vést k tomu, že někteří členové toho ghetta se pokusí vyjít a sami se integrují za pomoci těch druhých mezi většinovou společnost.

Pochopitelně za předpokladu, že když se chtějí izolovat, pak se vším všudy. Tedy i bez nároku na výhody, které poskytuje většinová společnost svým členům. Mají právo na své hodnoty, své náboženství, chtějí se lišit, nemít s většinou společností nic společného. Což je v pořádku, ale tedy nebudou sdílet ani výhody.

A jestliže z jejich středu vycházejí ti, kteří zabíjejí, pak musí nést odpovědnost, pokud je podporují. Žádná komunita, pokud je zdravá, nenechá ve svém středu ty, kteří se ji pokoušejí zničit, předělat k obrazu svému. Ani komunita, ani rodina. Říká se tomu: „Pud sebezáchovy.” Pokud nefunguje, komunita se rozpadá díky několika fanatickým členům, rodina je zničena jedincem, který nebere ohledy na nic a na nikoho.

Všechny různé psychologické úvahy v tomto směru, blednou před pouhou realitou. Můžeme se pokusit napasovat realitu do jakýchsi psychologických, psychoanalytických modelů. Přesto je do nich v praxi nenapasujeme. Nebudou ty modely fungovat. Pokud jsou náboženské komunity, které hlásají. „Zabte všechny nevěřící.” Pak je musíme minimálně izolovat, pokud jsme tak útlocitní, že je nezabijeme. A až po té izolaci se je pokusit přesvědčit, že jejich způsob uvažování jim přináší jen nevýhody. Jo jo.

1 komentář