Vyrazil jsem si koupit boty. Ráno jsem se o tom bavil s Markétou, která přijela včera a shodli jsme se na tom, že nové boty mi neuškodí.
Vyrazil jsem si koupit boty. Ráno jsem se o tom bavil s Markétou, která přijela včera a shodli jsme se na tom, že nové boty mi neuškodí. Konečně, když jsem měl včera k obědu ptáčky, bramborovou polívku, k tomu Markétu na návštěvě, tak co si ještě nepořídit boty. Aspoň budu reprezentovat firmu. Odešla Jana se kterou jsem odpoledne probíral nějaké pracovní záležitosti a měl jsem celé odpoledne na to abych si boty opatřil. Markéta odjela v poledne. Takže jsem oblékl džíny, dlouhý plášť do deště i zimy, nasadil klobouk a vydal se do dáli. Až na Smíchov. Jako obvykle. Namouduši, že jsem minul knihkupectví a skoro hned jsem šel koupit boty. Jen jsem chtěl nakouknout do Levných knih, ale tam měli zavřeno. Tak jsem se vrátil zpátky do Tesca a šel rovnou k Baťovi. Prohlížel jsem boty a nic se mi nezdálo. Vyjel jsem do patra a prošel ještě jiné butiky a stále se mi nic nezdálo. Sešel jsem dolů do Bontonu a prohlížel filmy. Koupil jsem dva. Casablanku s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou a k tomu Poslední zůstane stát s Bruce Willisem.Žádné velké umění by jeden řekl. Ale nějak to unesu. Oba filmy jsou koukatelné a vyhovují mému naturelu. Sice jsem se trochu bavil naivitou, se kterou Američané točili filmy i o válce ve které zrovna byli, ale budiž. Ingrid Bergmanová také je koukatelná.
Zaplatil jsem a nedalo mi spát, že jsem boty nekoupil. Ještě jsem se k Baťovi vrátil. Někdy vážně stačí odejít, přijít jiným vchodem a z jiného směru, a hned je vidět. Tak jsem uviděl. Ležela tam jedna, usmívala se na mě jak mladé roztoužené děvče. Vzal jsem jí do ruky, prohlédl a usoudil. „Ano to jsi ty co hledám. Šel jsem za prodavačkou, která už při předchozí návštěvě se mě ptala co sháním? Já ji „nechápavé” vysvětlil že boty. Podobné těm co mám na nohách. Ona se na ně podívala, řekla „ty máte také od nás.” Přisvědčil jsem, protože nekecala, loni jsme si je koupil u Baťi, ale na Václaváku. Okamžitě stoupla v mých očích. Jo tomu se říká profesionálka. Pochválil jsem ji, trošku sem zalhal, že si kupuji boty jen u Baťi. Ale jen trochu, protože skutečně ze tří párů v poslední době jsem dva koupil u té firmy. Ona pochválila mne, že mám vkus. A vyzvala mě abych v této bohulibé činnosti pokračoval. Což jsem napodruhé učinil. Už bylo řečeno, že jsem si při své první návštěvě nevybral. Až při druhé. Tedy, ona dáma přinesla i druhou botu, měla vlídnou poznámku, že už jsem dnes byl. A pak už jen zkoumala zda mi boty sedí. Upozornila mě, že nejsou do vody, protože jsou šité a mají tedy propustnost. Souhlasil jsem s ní, že to tak bude. Prostě všechny boty do vody nejsou. Frajeřina nezebe a asi ani nechrání proti vlhkým nohám. Ale zase dobře vypadají a jsou krásně měkké a pohodlné. Ty boty.
Nestály moc. To jsem zjistil až u pokladny, protože se mi líbily a nějak jsem nepřemýšlel jestli jsou drahé či nikoliv. Prostě se mi líbily a cena nebyla důležitá. Ale jak říkám, nebyly drahé. Něco málo přes dva tisíce. Pak už jsem se nikde nezdržoval a kráčel k domovu. Tedy ke stanici tramvaje. Kupodivu mimo jednoho bezdomovce nebyl na dohled žádný předávkovaný feťák, pouze tramvaj byla plná snědých dělníků romského původu v montérkách a ukrajinských občanů, kteří cestovali stejným směrem. Pohledná děvčata skoro žádná. Romské etnikum znavené výkopovými pracemi kupodivu mlčelo. Pouze jen smrděli, ale to mě nevyvádí z míry. Nechci auto, chci chodit pěšky a nebo jezdit MHD a tak musím nést oběti. A mýdlo také nemohu doporučovat na potkání. Fakt je, že i opláchnutí studenou vodou pomáhá. Ale třeba se bojí nachlazení. Jsem si tak říkal co by tomu říkal soudruh Jiří Wolker, co nikdy nepracoval, umřel mladý a psal romantické básně na dělnický stav. Asi tohodle typu. Tedy co si tak pamatuji. Dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější…
No tihle romantici to viděli dobře. Zřejmě nejezdili v neděli odpoledne tramvají od Anděla na Barrandov. Musím říct, že když jsem šel ze střechy například za mlada do hospody, tak jsem se vždy někde u kohoutku opláchl. Byl jsem vedený k tomu, že i do putyky se chodí jako člověk. Na lodi to byla samozřejmost. Šlo se za dámami, takže jen ty největší prasata, co se chtěli jen bohapustě opít, se nemyli. Gentlemani dbali na to aby měli čisté trenky a ponožky. Pokud možno neděravé. To že se někteří gentlemani vraceli zválený jako prasata byla už věc jiná. Ale udělali vše aspoň z počátku aby jako lidé vypadali a voněli. Já jsem se až na jeden výjimečný rok jako gentleman vracel. Vždy. V tom výjimečném jsem nikam daleko nechodil. To jsem patřil mezi ty co měli za to, že opít se mohu i v manšestrákách. Manšestrové obleky se u ČSPLO fasovaly jako pracovní oděv. Ty a kulich zvaná zmijovka. Taková neoficiální uniforma plavců od ČSPLO. Ti co se opíjeli v manšestrákách šetřili své osobní šatstvo. Navíc ráno se probouzeli většinou oblečeni a mohli rovnou ke kotvám. Úspora času.
Ovšem pravdou je i to, že v dobách kdy jsem jezdil na voru, tedy vlečném člunu, moc hygieny jsem také neužil. Ani střízlivý. Tanky na pitnou vodu nebyly zas až tak velké a muselo se šetřit. Voda se dala vzít jen ve stanici. Bud ze břehu a nebo v Děčíně ji rozvážela Śárka, což bylo zásobovací plavidlo co dávalo naftu motorákům a pitnou vodu lodím obecně. V Magdeburku, tam se brala ze břehu a v Hamburku ji dával wasserman. Jo jo, byly to časy. Ale v Magdeburku snad také. Už si přesně nevzpomínám. Abych se vrátil k té hygieně a vycházce na člunu. Takže pokud jsem se chtěl umýt, musel jsem nabrat ajmrem vodu z Labe.(Ajmr=kýbl, na kterém byla uvázaná šmajska, což je zase označení pro vrhací lano a tím kýblem se z paluby nabírala voda. Muselo se to umět nabrat, vytáhnout a pokud se mylo kýblema, což se někdy mylo, protože pumpy na mytí občas nešly, tak hodit na kryt. Mytí krytu třeba po kaolínu? Dřina hrozná. Na umytí paluby a krytu po kaolínu bylo potřeba tak 3 000 kýblů. Nabrat, vytáhnout, hodit. A ještě tak aby to splachovalo, přitom se drhlo šruprem. Jinak kartáč na holi.Člun byl dlouhý 70 metrů a osm metrů široký.) To mytí těla nebylo nic moc. No někdy to šlo, když bylo dost vody. Za malé vody jsem byl radši špinavý. Smrděl jsem tak méně než kdybych se myl v labině.. Ale jednou denně jsem se mohl umýt v pitné vodě. Umýt, ne vykoupat.
Jo socialistická plavba. A čluny. Mytí, odkrývání zakrývání, skoro vše ručně. To poskytovalo spoustu zážitků, které plavci na „zaostalých vykořisťovatelských plavidlech neznali. Snad naposled o nich slyšeli před druhou světovou válkou. My ještě v osmdesátých letech minulého století. Tak vyspělá byla socialistická společnost, co nám ji dnes ti chlápci z KSČM dávají za vzor. Kapitalisté se někdy nestačili divit v v jakých podmínkách „vládnoucí třída” na lodích žila. Pro nezasvěcené, vládnoucí třída byla ta dělnická. Jo jo. Jirka Wolker by se asi fakt divil. Ale pravdou je, že když se plavec ze člunu pral v hospodě, většinou vítězil díky fyzické kondici. Někomu dal facku a ten druhý, co ji nic zlého netuše obdržel, se udeřil hlavou o zem a byla to rána dvojnásobná. Inu mladost, radost.