Napsal jsem během 10 let několik knih, tedy šest. Předtím jedna dáma vydala sbírku mých blogů z roku 2006, ale to nepovažuji za své knihy, protože dvě ze tří těch sbírek vydala proti mé vůli. Chtěl jsem se soudit.
Nakonec jsem nechal věci být, dal jsem si příště pozor na to, co podepisuji a nějak jsem se smířil s tím, že lidé někdy udělají, co uznají za vhodné, přes můj odpor. A protože jsem se smířil s tím vydáním, do soudního sporu jsem nešel, na radu advokáta, jsem ono vydání těch dvou knížeček nebral jako osobní újmu. Navíc, výhra nebyla nijak jistá.
Ona nevydělala, vrazila do toho své peníze a korektivní zkušenost z toho plynoucí, pro ni jak pro mne byla ta, že některé knihy jsou prostě neprodejné.
Ostatní knihy se naštěstí prodávaly, či ještě prodávají dobře, Peníze do nich vložené se mi vrátily, dokonce jsem i něco na nich vydělal. Což mě těší, nechci pracovat a prodělávat. Nejúspěšnější byly dvě. „ Ze Závislosti do nezávislosti” a druhá se jmenovala, „Lidé a manipulace.” Všechny knihy jsem psal díky životním zkušenostem, každá vznikla z trochu jiných motivů.
Kniha „Lidé a manipulace” měla celkem zajímavý osud vzniku. Vznikla na základě jedné diskuse, když jsme na jednom webu psal článek o asertivitě a jedna zhrzená dáma, kterou jsem zcela nekompromisně odmítl, ten článek zle komentovala. Chovala se k mě dost ošklivě, musím přiznat, že jsem si toho od ní zas tolik líbit nedal. Nemívám ve zvyku dát si kálet na hlavu. A ani to nikomu nedoporučuji.
Pustil jsem se tedy do takové té „nikdy nekončící debaty” v níž mě začaly napadat různé věci, různé formulace, najednou jsem uviděl možnost, jak si opravdu utřídit myšlenky o tom, jak tu asertivitu po létech učení pacientů a pořádání kursů pro veřejnost vidím já. A napsal jsem knihu.
Poměrně rychle, poměrně snadno, psala se tak trochu sama. A byla úspěšná. Ukáži, že i celkem ošklivá debata může mít hezký výsledek. Ona dáma se mnou tu debatu vedla několik let. Nikdy jsme se nesetkali, jednou spolu mluvili přes skype, jinak jsme si ty urážky posílali v diskusích pod mými blogy.
Tedy debata se zhrzenou ženou přinesla knihu. Občas jsem tuhle metodu zkusil i s blogem. Někdy se zvrhne debata s některými diskutujícími, do never ending story a mě napadne na některé téma z té debaty vyplývající blog. Nejsou ty blogy zaměřené na osobu, pouze na téma, které mi naskočilo při těch i někdy nechutných debatách.
Takový blog lidé ovšem vnímají různě, třeba jako že mne ta debata vytočila a mám potřebu si hojit rány, nebo, berou ten blog jako určitou pozornost své osobě, která jim lichotí. Jak kdy. Nepíši z důvodu hněvu, ale zájmu o problém, který jsem díky debatě uviděl. Jedná se vždy o mezilidské vztahy, komunikaci atd. Nejsem mimo, baví mne ta situace, ten proces, užívám si ho.
Tedy po diskusi pod posledními dvěma blogy s panem Kvapilem mne napadlo napsat brožurku o chování diskutujících na internetu. Co za tím hledat, co osobně ti diskutující sdělují atd. Ono je poměrně lehké při některých způsobech komunikace odhadnout, co ten člověk vlastně o sobě sděluje.
Sděluje aniž by tušil, že je poměrně čitelný. Uvedu příklad. Pokud vám někdo řekne, že jste vytočený, neunášíte debatu, aniž by jste ho urážel, jen s ním nesouhlasíte, je za tím velká pravděpodobnost, že on sám je vytočený a neunáší tu debatu. Dříve nebo později vás začne urážet. Neb ten člověk má sklony k urážkám. Nebo vám začne posouvat, že se chcete té debaty zúčastnit a být takzvaně nad věcí. Nikdo není nad věcí, když se účastní debaty. Může se bavit, vztekat, pochybovat.Ale je uvnitř a není mimo.
Ti, co tohle vám podsouvají, sami touží být nad věcí, nezranitelní. Být mimo. Jenže to se nikomu celkem nevede. Vždy máme nějaké emoce. Nelze nemít emoce, pouze je možné je v tu chvíli necítit, ale přesto je prožíváme. Jak říkával Honza Lutera. „Prase vidí svět prasečíma očima.” Což mi i po těch letech přijde velmi přiléhavé rčení.
Ten urážející bude tvrdit, že jste ho začali urážet vy. Podle starého pravidla: Své chyby nejlépe vidím na tváři toho druhého. Někdy je dobré tohle pravidlo si ověřit v jiných diskusích. Pak se většinou člověk dozví věci. O tom člověku.
Mnozí lidé si zakládají na tom, že umí urážet takzvaně beze sprostých urážek. Netuší, že urážka je urážka a nikdo nemá povinnost zvládat jejich urážení bez emocí. Být takzvaně nad věcí. Dokonce ani lékaři, psychiatři, psychologové atd. Vůbec je nenapadne, ty urážející, zpochybňující, že nemají na nějakou profesní laskavost, ohleduplnost nárok, pokud sami nejsou laskaví a ohleduplní.
Ti, takzvaně diskutující lidé, lidé očekávají od těchto lidí z pomáhajících profesí jakýsi zvláštní přístup, kdy jim mohou například napsat urážky a očekávat od nich zdvořilou reakci. Pokud se jim dostane jasného odmítnutí takového chování, okamžitě začnou se zpochybněním jejich profesionální zdatnosti. I z toho se dá vydedukovat jistá charakteristika takového jedince.
Lidé se mne občas ptají, co mám z těch „nekonečných debat.” Říkám jim, co jsem uvedl výše. Vždy najdu pro sebe nějaký námět pro svůj vlastní život. Udělám-li chybu, nehroutím se z chyby, ale pokusím se ji neopakovat. Najdu-li něco zajímavého na diskusi i s hlupákem, rozšířím obzor. Nakonec, ne všichni klienti a pacienti jsou géniové. Jsou mezi nimi i hlupáci.Dokonce vzdělaní hlupáci. I ti jsou dobří k sebepoznání.
A myslím, že i profesně se člověk může neustále něčemu novému naučit. Nakonec, nejvíc diamantů je v hlušině. Rozhodně není mým cílem kohokoliv změnit. Žít s nimi nemusím, stejně jako rozhodnu-li se skončit debatu, skončím. Stejně jak s tou dámou. Trvala ta debata s ní několik let. Jednoho dne jsem uzavřel diskusi a bylo po debatě. Co s ní je, nevím a ani se nezajímám. Dokud jsem měl pocit, že těžím, pokračoval jsem, přestal jsem těžit, vzdálil jsem se. A pochopil díky těm debatám a nastalému odstupu po debatě, mnohé, co bych jinak nevěděl. Jo jo.