Brazilci nepostoupili, Angličané ano. Mám aspoň trochu splněné přání. Není jednoduché sledovat fotbal. Ten je nejistý jako všechny lidské činnosti. Možná počasí je ještě méně předvidatelné.
Pomalu mi končí první týden dovolené a dá se říci, že jsem spokojený. Jsem doma, nikam mě nic netáhne, po padesáti letech už „nemusím“ do prérie. Asi prvně v životě uvidím celý šampionát. Vždy předtím jsem byl buď na cestě s lodí, nebo na cestě pěšky. Technické vymoženosti dneška, jsme neměli, občas byla na lodi televize, leč ne vždy šel naladit obraz. Pokud ano, často byl nekvalitní.
Na pěších cestách jsem jen málokdy stihl nějaký zápas v televizi, někde v hospodě. Občas finále, nebo semifinále. Na tom jsem si dal záležet. Takhle pohodlně sleduji všechny zápasy, mám dovolenou, mohu si žít po svém, nic mě nikam nenutí. jen si jít nakoupit, udělat něco k jídlu, průběžně se projít, cvičit, číst. Nevím na co si ti důchodci stěžují. Život hrozně letí. Den uteče ani nevím jak.
Znám spoustu lidí, kteří trpí nudou. Bohužel. Nuda, jak pravil jeden můj známy, je neochota se učit nové věci, hledat nové podněty jak žít. Osamělí lidé, dost často trpí nudou, mají potřebu aby je druzí, nebo něco bavilo. Neumí sami si najít zábavu. Pochopitelně, z jejich hlediska jsou na vině vždy ti druzí. Jenže. Často hrají hru, které Erich Berne říká: „Ano, ale…” Na všem najdou něco negativního. Film není dost kvalitní, herci nejsou dobří, plést košíky je odporná piplačka. Mohl bych pokračovat ve výčtu činností. A nedošel bych konce.
Odnaučil jsem se s takovými lidmi hrát tyhle hry berneovské hry. „Nechceš nic dělat, nic nedělej! Možná tě deprese z nic nebavení a nedělání přinutí k nějaké činnosti. Možná. Pokud ne, máš smůlu. Smůlu v tom, že se v tom stavu udržuješ zcela sám a zcela dobrovolně. Klidně si to užij.”
Prožíval jsem podobný stav, když jsem se rozváděl. Nakonec abych se zbavil těch depek, zjistil jsem, že mi pomáhají malé činnosti. Umýt nádobí, přečíst pár stránek knihy, projít se. Trochu tu nudu rozdrobit. Naučilo mne to se starat sám o sebe. Došlo mi, že nikdo za mne nic neudělá. Netýká se tohle jen vydělávání peněz, ale i vlastně jisté psychické pohody. Místo keců typu: „Budu dělat jen co mne baví.” Jsem se musel naučit, že musím dělat věci tak, aby mne bavily. Dokud je částečně nezvládnu, nebudou mne ani bavit.
Jen podotknu, že co budu dělat, s čím si budu hrát, je ovšem jen na mě. Ukážeme si , že hra má svůj smysl. Nemám žádnou povinnost se vzdělávat v něčem, co dělat nechci. Život si jde svou cestou, něco mne zaujme, dělám to, přestane mě ta činnost bavit, přestanu s ní a jdu dělat něco jiného. Nebo, což dělám velmi rád, jen sedím, ležím, či jdu v tichu a samotě a nechám bezcílně bloudit mysl. Jsem zvědavý, co mne potká.
Na životě je krásné a zároveň i hrozné, že nikdy nevíme, co nás potká. Dobrého i zlého. Co je pro jednoho slast, může být pro druhého past. Z toho důvodu nikomu nenabízím, nějakou činnost. Mohu vyprávět, že mám rád ragby, ale jeho hraní, případně sledování, může být zajímavé jen pro mne. Pro mé okolí tahle hra může být zcela nezajímavá. Jako byla dlouho pro mne. Pak jsem shlédl pár zápasů, snažil se pochopit pravidla a najednou jsem jí přišel na chuť.
Ocenil jsem na ni takovou tu mužnost, kdy se ti, co ji chtějí hrát musí naučit snášet bolest, nefilmovat, zároveň jistý druh přátelství, který tam i mezi soupeři panuje. Zřejmě to bude tím, že všichni účastníci vědí jak ragby bolí a tak zřejmě nemají potřebu se ještě nějak dostávat do nějaké zlosti mezi sebou. Možná je to výchovou k respektování soupeře. Nevím, nikdy jsem ji nehrál, jen sledoval. A zíral jsem.
Pokud si hraji, vím, že nemám, žádnou povinnost se stále zlepšovat, Pokud mi vyhovuje způsob života, výsledky jichž jsem hrou dosáhl, je vše v pořádku. Naštěstí jsem se nikdy nenechal chytit do té pasti, již se říká: „Ctižádost něčeho dosáhnout.” Dělal jsem vždy věci, pro věci samé a občas jsem zjistil, že ta činnost někoho oslovila a pobavila. Což potěší, leč nikdy mne nepřinutila abych usiloval ještě víc. Což je pro mnohé lidi těžko pochopitelné.
V momentě, kdy si člověk v činnostech, které ho neživí, začne hrát, zjistí podobně jako děti, že se zlepšuje v provedení. Děti se hrou baví. Baví a zároveň se učí. Všechny mláďata se učí hrou. Bez stresu a strachu. Zažívám tohle jako dospělý.
A baví se ji přesně do chvíle, než jim ji dospělí začnou hodnotit, začnou je chválit. Nebo shazovat. Pokud se baví hrou pro hru, je všechno v pořádku, pokud ale začnou si hrát aby byli pochválení, dělají vše jen pro pochvalu a nejsou-li chválení, pak je nebaví si hrát. Proč si hrát, když z toho nic není?
Tohle jsem nedávno zachytil, jedna dáma o tom mluvila, (na jméno si nevzpomínám) a moc se mi ta úvaha líbila. Myslím, že je zcela pravdivá. Děti si hrají, sami se učí, nepotřebují ke hře dospělé, nepotřebují ani chválit, nebo poučovat. Jim je odměnou samotná hra. Nakonec, Kristus říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Království Božího.” Je tedy docela důvodné se domnívat, že i když hrou nevejdu do království Božího, tak se aspoň přiblížím. Taoisté mají podobný pohled.
Fotbalem jsem začal, fotbalem skončím. Rusové nepostoupili. Favorité Chorvaté měli co dělat, postoupili až nakonec na penalty. Jinak fotbal to byl parádní.Bylo mi celkem jedno, kdo vyhraje. Tak příští týden pokračování. Semifinále a finále, plus o třetí místo. Byl to dobrý den. Jo jo.