Dorazila předevčírem Adéla. Přečetla poslední kapitoly knihy, co připravuji do tisku, ”Paradox
abstinence,” tedy ty naposled mnou napsané, pak jsme chvíli
Dorazila předevčírem Adéla. Přečetla poslední kapitoly knihy, co připravuji do tisku, ”Paradox
abstinence,” tedy ty naposled mnou napsané, pak jsme chvíli
debatovali o životě, po debatě jsme se dali do práce. Tyhle chvíle
miluji. Když se z jednoho hotového textu vyrábějí jiné texty, které mají
zobrazit, ten děj jako film. Film, kde se dá ukázat mnohé, co v knize
nebylo vyřčeno, nebo jen naznačeno.
Doufáme, že nám ten kus někde vezmou, protože být autorem na volné
noze je docela dobrodružství. Být na to odkázán, asi bych spíš umřel
hlady, než se uživil. Docela obdivuji lidi, kteří mají tu odvahu být
celoživotně na volné noze a žít takzvaně „na peruti.” Čekat,
kdy mi kdo zavolá,jestli bude zájem o to, co nabízím. Jsem sice v
podobné situaci, jako terapeut, ale myslím, že je poněkud snazší být terapeutem na
volné noze, než umělcem na volné noze. . Ale možná si to jen myslím. Také jsem hlavně
odkázaný na skutečnost, jestli si lidé myslí, že jsem pro ně vhodný
terapeut. Nic jistého nemám. Blázinec mě skutečně neuživí.
Dorazil jsem domů, dnes poměrně brzy. Sice jsem se stavil jako obvykle v
italském bufetu, dokonce jsem tam poklábosil s velmi krásnou slečnou, která
měla pohozené svršky na sedadle, když viděla, že si chci sednout, ačkoliv i
přes její věci bylo místa dost, začala uklízet své věci do bezpečí. Nedalo
mi, abych se nezeptal, zda vypadám tak podezřele, že bych ji mohl ty věci
chtít ukrást. ? Prý ne, jen mi dělá místo, pravila. Tím mě uklidnila. Byla
skutečně hezká, takže jsem se zapojil do debaty. Trvala dosti dlouho.
Slečna dojedla a zřejmě nechvátala. A tvářila se mile. Po té typicky mužské
společnosti v blázinci, tohle byla krásná chvíle, kdy jsem nemusel nic
řešit, jen si tak klábosit. Pak se přeci jen zvedla, rozloučila se, řekla
„na shledanou.” Já se zeptal, kdy?” Usmála se, řekla,
„třeba někdy tady„ a byla pryč. Ale, nehorázně jí to slušelo.
Mám svoji práci rád, ale občas nastane čas, hlavně koncem týdne, kdy
nemám naprosto žádný zájem zabývat se čímkoliv, co jen trochu připomíná
terapii. Vítám pak jakoukoliv možnost být si jen tak. Prolezl jsem potom
dvě knihkupectví, které byly v dosahu, navštívil prodejnu bonton a jel
domů. Přemýšlel jsem o informaci Ivany, že se jí zaslaný pilotní díl
líbil, že je moc dobrý a jsem zvědavý, jestli tenhle její názor, bude
ještě s ní někdo v ČT sdílet. Pokud ne, budeme muset s Adélou obejít
toho víc.
Člověk, který nám nedávno sliboval hory doly, černý les, se zatím
neukázal, tedy poslal několik SMS, někdy v únoru, ale tím jeho snaha
skončila. Zřejmě asi slíbil víc, než mohl. Adéle dokonce poslal i plán
natáčení. Jenže zřejmě si napsal špatně rozvrh. To už tak bývá.
Nakonec už jsem vycvičený. Dost mi toho v ČT vzali, a jsou i věci, které
by jako vzali, jenže se táhnou na dost dlouhou dobu. Pak jsem měl dost
příslibů odjinud, ovšem, „sliby se slibujou blázni se
radujou,” říkala moje babička Antonie.
Inu, člověk nemůže mít všechno a nemůže mít všechno hned. Něco nemůže
mít nikdy. I když se sebevíc snaží. Zase, když už se přesvědčím, že
něčí sliby jsou jen plané. Pak mám aspoň jistotu, kam se nemám už
obracet. Vždycky mě od dětství mátla ta naivita některých lidí, kteří od
stále stejných lidí, kteří se opakovaně ukázali jako nespolehliví,
očekávají spolehlivost, očekávají splnění slibů. Mě když někdo takový
chce přesvědčovat, že svá slova myslí vážně, jen okolnosti mu brání v
jejich splnění, tak mu řeknu. „Ano, rozumím tomu a počkám si na
ten čas, kdy splníš, co si slíbil. Ale do té doby od tebe nic
nečekám.” On se pochopitelně urazí, dá najevo, že kdybych mu víc
věřil, on by splnil, ale takhle, takhle tedy just ne.
Tím se ale už nijak netrápím. Prostě slibotechny neberu vážně a pokud
chtějí a mají ony slibotechny zájem o to abych je vážně bral, musí pro
to něco udělat. Teď místo toho abych řešil, zda mi něco v ČT vezmou,
nebo mi někdo slíbí nějaké nejapné sliby, si instaluji Debian-Linux,
pochopitelně unstable, abych věděl, zač je toho loket, ale zatím jsem
vždy s unstable měl jen ty nejlepší zkušenosti. Jinak jsem dostal v
blázinci nový platový výměr, snížili nám kolektivně plat, asi o pět
procent. Zřejmě nejsme zas tolik potřební, jako státní úředníci na
ministerstvu. Hlavně sestry. Asi by tuhle práci měli nabídnout, těm
strádajícím úředníkům. Jo jo, co se dá dělat? Asi to tak má být. Nakonec,
blázinec mě neživí, to že mi ubrali peníze mě sice netěší, ale budu na
ty, co mi ho snížili, myslet ve volbách.
Ne, nebudu volit socany, spíš opravdu nějakou pravicovou stranu, co
je pravicová, nikoliv si na pravicovou stranu hraje. Jsem přesvědčený,
že nemít půlmilionovou armádu úředníků, co tyjí ze státního rozpočtu,
kus užitečné práce neodvedou, a dva miliony příjemců sociálních dávek,
které se jim vyplácejí z daní těch, co jediní do státního rozpočtu
přispívají a ještě se jim nadává do parazitů, bylo by skutečně jak na
policii, armádu a zdravotnictví, plus ty skutečně nemohoucí a potřebné. Politici mají opravdu zbytečně nemravně hodně z čeho rozkrádat.
Ty poplatky za elektřinu, co onehdy někdo zmiňoval v těch
komentářích, skutečně mají na svědomí soudruzi z ČSSD a KDU-ČSL, co byli tak
velkorysí a rozhodli vyplácet dotovanou cenu za elektřinu z
obnovitelných zdrojů. To jsou ti lidumilové, co rozdají těm, co jako
nemají, a pak jim vezmou i to málo, co mají. Jak vyplývá z tohoto
zdroje Největší
polistopadové zvětšení Soudruh Kalousek, který si hraje na
pravicového politika, je typický levicový lhář. Tehdy ještě byl křesťanský
středový politik. Ach jo. Dnes se tváří jako pravicový a má typicky levicové
kecy.
Výňatek z výše uvedeného zdroje.
Proč ale tento zákon ČR vlastně přijala a proč pro něj hlasovali s
výjimkou poslanců ODS všichni ostatní? Je to jednoduché. Bylo to nařízeno
Evropskou unií. Česká republika totiž takový zákon přijmout musela, protože
podpora OZE je v Bruselu posvátnou krávou od dob, kdy to tam prosadili známí
zelení pouliční rváči Daniel Cohn-Bendit a Joschka Fischer. Brusel ale
neříkal jak přesně má podpora OZE vypadat, to zůstalo v rukách národních
států. Někdo to udělal chytřeji a někdo hloupěji. S politováním musím
konstatovat, že my patříme do druhé kategorie. Je to dáno tím, že regulační
úřad má dle našeho zákona velmi omezenou možnost celé toto odvětví
regulovat. A to nejspíš není náhodné.
No a to je všechno.