Dostal jsem nabídku napsat několik sloupků pro časopis Týden. Měly by se týkat různých životních životních strázní, jako je žárlivost, nebo jiných podobní potíží, které nás provázejí životem.
Dostal jsem nabídku napsat několik sloupků pro časopis Týden. Měly by se týkat různých životních životních strázní, jako je žárlivost, nebo jiných podobní potíží, které nás provázejí životem.
Termín byl šibeniční, v neděli večer jsem dostal nabídku, s tím, že první sloupek do středy. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem sedl, napsal, kupodivu, šlo to samo. S žárlivostí mám své zkušenosti. Tedy ani ne že bych byl já žárlivý, spíš jsem urážlivý, když zjistím, že dáma má nějaké zaječí úmysly. Uráží mě, že ji nejsem dost dobrý.
Ale, nijak ji nepřemlouvám a nechám ji vždy jít za štěstím. Nepátrám po možném následníkovi v loži a stolu. Nechci nic vědět. Kdo nic neví nic nepoví a taky se nijak extra netrápí. Pravdou je, že ony mne rády a často informovaly o svém novém štěstí. Asi abych netápal. Jenže to už je jiná historka. Někdy i smutná, jen někdy.
Ale mé bývalé lásky, které většinou byly temperamentní a žárlivé, to byla jiná. Některé mi dokázaly udělat na veřejnosti takovou scénu, že se i kolemjdoucí, životem otřískaní otrlí jedinci schovávali. Jiné zas měly vypracovaný kontrolní program, že i FBI by se mohla učit. Díky tomu jsem měl možnost rozšířit si své vzdělání v oblasti, co by se mohla nazvat: „Jak zvládat žárlení doma, na ulici, ve vlaku, či kdekoliv jinde.” A dnes se mi ono vzdělání hodí. A za peníze.
Stejně, nejvíc dovedností, co používám jak ve výuce asertivity, nebo v samotné terapii, jsem získal promyšlením životních situací, kterých jsem se předtím zúčastnil. Výcvik jak v asertivitě, či samotné psychoterapeutické výcviky, plus teorie, jsou důležité. Ale kombinace životních zkušeností s těmi výcvikovými dovednostmi poskytla víc, než jsem kdy si byl schopný představit.
Na jednu stranu není dobré omílat svá životní selhání, ale je dobré si promyslet životní situaci, zkusit ji porozumět, a zkusit najít adekvátní řešení té situace. Jestliže jsem pochopil i některých lidí, že žárlivost je dost často malá schopnost sebedůvěry a nejistoty,pak se dá i vydedukovat, že jejich žárlivost má navodit stav strachu v tom druhém, tak aby se nemusel/a bát ten žárlivý/á.
Tohle když jsem pochopil, přestal jsem se výstupů žárlivých partnerek bát. Byly ty výstupy nepříjemné, ale byly srozumitelné. Pak jsem se mohl rozhodnout, kolik si toho nechám líbit, zda se dám kontrolovat, či ne. Jestliže jsem věděl, že dáma jedná ve strachu, nemusel jsem se bát já. A nemusel jsem si dát líbit kontroly, scény plné podezřívání, protože jsem věděl, že strach ze ztráty má druhá strana.
Život nás učí hodně. Máme možnost si ty lekce promyslet a najít prostředky, jak si ten život udělat hezkým. Pokud možno. Ne vždy se dá zařídit aby vše bylo pozitivní, ačkoliv si mnozí jedinci myslí, že řešení existuje vždy a za jakýchkoliv okolností. Bohužel, mnohdy se jen musíme smířit s vlastní bezmocností. Smíření je pro mnohé sprosté slovo, protože jim ukazuje vlastní omezenost.
Z toho samého důvodu je pro mnohé slovo: „Omezený” pro mnohé lidi další sprosté slovo a dost často se používá jako urážka, protože jim zjevuje, že jsou omezení, nejsou všemocní a jejich růst není nekonečný. Takže se dopouštějí pyšného jednání, kdy se domnívají, že člověk, což jejich pohledem je zřejmé, je roven Bohu. Jsem-li Bůh, pak všemocný jsem. Tedy je jasné, podle některých těch „věrozvěstů,” že jde naprosto všechno. Jsou to takové ty představy těch věrozvěstů z New Age: „Stačí jen chtít a už letí vzduchem pečený holub.” Víc pro to nemusím udělat, stane se zázrak. Jen se soustředit.
Holub vzduchem letí často, aspoň v Praze tomu tak je, ale zatím sebou netahají mikrovlnku. Takže milovníci pečených holubů sdružených do New Age, co hlásají tyhle moudra, a nabízejících na tohle téma různé sebe zdokonalovací kursy, založené na pozitivním myšlení a neustálém zlepšování si mohou přát sebevíce, holuba v letu neupečou.
Ale marketinková strategie, těch lektorů je obdivuhodná. Nedávno mi přistál jeden takový kurs v el.poště. Obvyklá tiráda: Jedinečný guru, co díky pozitivnímu myšlení, bude na jeden v Praze atd atd, zaregistrujte se, místo jinak nebude.
Tohle je obvyklý způsob. Ať se to týká kursu na zbohatnutí, kursu na sebe zdokonalení či prodej neuvěřitelných hrnců na vaření, tak podstata je stejné. Lístky napřed nebudou, pak už jen zbývá limitovaný počet, pak máme ještě nějaká místa těsně před začátkem, abych se nakonec dočetl, že jsme udělali zázrak a máme o třetinu větší kapacitu sálu.
Jo, to v našem divadelním souboru, který začal opět zkoušet dvě hry, co už jsme hráli, ale budou to takové ty obnovené premiéry, co v nich budou vystupovat jiní herci, říkáme. „Místa dost, vybíráme do klobouku, sejdeme se tam a tam, my vám zahrajeme, vy nám zatleskáte a pak si dáme po představení kafe a vy nás pochválíte jak to herečkám slušelo a herci se tvářili patřičně mužně.My se bavíme, doufáme, že obecenstvo se baví s námi.”
Někdy se směje, někdy slzí, tedy Kristíně při čtené zkoušce „Fagot a Yesterday” slzy z toho příběhu tekly, což mě potěšilo protože některým divákům slzy potečou při představení, což je paradoxně pro mne jako autora a režiséra potěšitelné. Divák pláče a autor se raduje. No nekupte to. Kristýná bude časem slzet ze zcela jiných důvodů při zkoušce.
Jo, kdy představení bude ještě nevím, ani kde, protože jako vždy. Opatřit divadlo, zajistit termín, domluvit herečkám aby chodily včas nekoukaly při zkouškách do mobilu, hercům aby si plánovali dovolenou a jiné kratochvíle, tak aby nenarušovaly zkoušky, není jednoduché.
Učím se, zlepšuji se, zkouším myslet pozitivně, a stejně mikrovlnku ve vzduchu neudržím, aby holub vletěl, upekl se a patřičně do úst přistál. Tím mám na mysli. Aby představení dopadlo dobře. Jen vždy tiše doufám, modlím se, o zázrak prosím, nakonec vždy zjistil, že stále platí ono rčení připisované sv.Ignácovi z Loyoly.
Modli se tak jakoby bez Boha nic nešlo! A pracuj tak, jakoby žádný Bůh nebyl!
A přitom mohu i myslet pozitivně. To ničemu nebrání. Jo jo.