Hledám, zkouším, přemýšlím

Odpoledne přijdou lidé, abychom si prohlédli záznam úterní zkoušky. Osobně, když jsem ho viděl, byl jsem překvapený jeho syrovostí, pravdivostí, vším tím, co ukázal. Inu, kamera skutečně nelže.

Odpoledne přijdou lidé, abychom si prohlédli záznam úterní zkoušky. Osobně, když jsem ho viděl, byl jsem překvapený jeho syrovostí, pravdivostí, vším tím, co ukázal. Inu, kamera skutečně nelže. Spoustu z toho jsem řekl na páteční zkoušce, dnes si ukážeme další. Není příjemné poslouchat řeči o chybách, ale není také dobré se plácat po ramenou, jak jsme dobří.

„Pozitivní myšlení” nezaručí dobrý výsledek a utvrzování se v tom, že všechno nakonec dobře dopadne, také ne. Jsem asi nepříjemný při upozorňování na chyby, ale jinou cestu ke zlepšení nevidím. Nakonec z asertivity vím, že kritiku nemá nikdo rád, ať je od kohokoliv. Nijak mě nepřesvědčí výroky typu „Kritika, no, jak od koho.” Vždy se cítíme nepříjemně a vlastně, jen když se cítíme nepříjemně, jsme ochotni něco změnit.

Pochopitelně, mluvím o kritice, která se týká chování, projevu, oblečení, vyslovování. Nikoliv o „pravdě” kterou si lidé sdělují z toho důvodu, aby bylo vidět, jak jsou chytří, nadřazení těm druhým, jak všechny kolem sebe převyšují. Pravda v tomto podání není kritika. Takže budu upozorňovat na chůzi, projev, zbytečný pohyb, špatnou výslovnost atd. Ovšem, nebudeme se bavit o pravdě.

V pátek, když jsme zkoušeli, použil jsem určité techniky z psychoterapie, tedy ony mne spíš napadly, jak mě napadají třeba v samotné terapii. Většinou se ukážou jako uvolňující. Bavil jsem s Ondřejem o tom, jak vnímá roli Týpka on, jak ji vidím já a pak jsem udělal jen jednoduchou věc (jednoduché techniky bývají nejefektivnější), že jsem nechal opřít Katku o Ondřeje, tak aby si uvědomil, co ta postava Pavly vlastně u toho Týpka hledá. Katka se díky tomu uvolnila a vlastně si potom řekla a přišla na jiné věci.

Jak se zdá, terapeutické postupy se dají využít i v ochotnickém divadle, pokud amatérskému režisérovi chybí divadelní zkušenost. A ta mi zatraceně chybí. Ale bavila mě ta páteční zkouška. Díky ní jsem se dostal z tvůrčí deprese, kterou jsem prožíval po shlédnutí už zmíněného záznamu ze zkoušky. Čas od času člověk potřebuje mírnou depresi a kopanec, aby si uvědomil fakta a ta fakta se pokusil pozměnit a vylepšit.

Navíc, stejně jako v terapii, je dobré i v ochotnickém divadle nechat lidi udělat svou představu. Ne všechno akceptuji, ale o všem se dá, tedy já aspoň myslím, mluvit. Pochopitelně, asi s profesionálními herci by tahle metoda byla poměrně náročnější, ale protože jsem pracoval s profesionály, vím, že byli ochotni přistoupit na diskusi. Možná jsem měl ulehčenou úlohu v tom, že věděli o mé profesi, ale když jsem chtěl, aby něco udělali podle mých terapeutických představ, udělali a byla nakonec obecná spokojenost.

Po shlédnutí onoho záznamu, jsem si pustil některé terapeutické scény, které jsem točil v seriálu „Ze závislosti do nezávislosti.” Promyslel a přišel jsem na to, co mi nejvíc vadilo v tom záznamu oné zkoušky. Byla to nekázeň herců, příliš uvolněná atmosféra a rozevláté pohyby lidí, kteří nebyli vlastně v té roli ani hře plně účastni. V pátek už jsme byli po druhé ve stejném prostoru, už jsem je upozornil na některé věci, více či méně je akceptovali, výsledek byl o něco lepší.

Inu, dělat ochotnické divadlo je stejně náročné, jako dělat terapii. Obojí je dobrovolné, záleží na herci, stejně jako na klientovi, zda bude hrát, nebo se hodlá terapie zúčastnit. Jestli bude spolupracovat, jestli ho jak terapeut, nebo režisér dokáže přesvědčit, že hra i terapie má smysl a má smysl setrvat, vydržet nepohodu, kterou zkoušení nebo terapie sama o sobě přináší.

Tohle všechno musí režisér i terapeut umět, stejně jako musí umět se nedat vydírat, nedat manipulovat, dokázat i říci, že když opravdu není zájem, pak se nedá nic dělat a respektovat právo klienta stejně jako herce, že ví, co je pro něj nejlepší, že ví, zda chce dělat přesně tohle, nebo jestli se chce věnovat něčemu jinému.

Podobně jako v terapii, kde lidé jsou dobrovolně, musí režisér vzít v úvahu, že lidé mají svoje zájmy, svoje problémy a smířit se s tím, že ne vždy má všechno, co potřebuje. I on sám se pak rozhoduje, zda chce pokračovat s tím či oním klientem, nebo hercem a nebo jestli chce i nadále pracovat s vidinou ne zcela skvělého výsledku.

Pochopitelně, když jsem se díval na výkony profesionálů, kteří byli v roli klientů ve zmíněném seriálu a výkony svých herců, nutně jsem zatoužil, aby i výkony ochotníků byly na stejné úrovni. Ale takové sny mít mohu, leč musím počítat, že mám, co mám a víc asi mít nebudu.

Tak odpoledne se napřed podívám na hokej a pak opět s lidmi na záznam ze zkoušky a popovídáme si. Uvidím, jaký bude mít ten zpětný pohled efekt. Ze své zkušenosti vím, že když se člověk vidí, tak ne vždy je sám se sebou spokojený. Tedy pokud je trochu soudný. Tak uvidíme. Jo jo.