Dojeli jsme dobře tam, dojeli jsme dobře zpátky.
Dojeli jsme dobře tam, dojeli jsme dobře zpátky. Pouze tam jsme jeli přes nejrůznější kopce a lesy, protože Katka s Babetou si pořídily navigaci, čímž jsme jeli skutečně kratší cestou přes nejrůznější vesnice. Nevadilo mi to, jen se cesta po těch silničkách různě kroutila. Ale jinak bylo hezky. Vojtěch nijak nezlobil, moc si nevymýšlel. Teta Babeta měla s ním ulehčenou práci, protože se do ní zřejmě zamiloval.
Když jsme se všichni sešli, skutečně jsem měl pocit, že se staré časy vrátily. Bylo nás dost. Já, moje sestra Alena, moje neteř Iveta a její tři děti, Dva Láďové, jeden partner mé sestry, druhý manžel mé neteře, a mé dvě dcery. Kateřina a Babeta. Plus Vojtěch. Takže veselo bylo. Dostal jsem od sestry dvě kytky v květináči zdravé jsem je dovezl domů. Mám z nich radost. Počasí vyšlo, nebylo vedro, takže nikdo neumíral z vedra, ani neomdlíval. Ale hezky bylo.
Povídali jsme, se sestrou jsme vzpomínali na všechny možné lidi z té veliké rodiny. Dobrý oběd byl. Prostě rodinná sešlost jak má být. No, když Pán Bůh dá, příště nás bude ještě víc. Měl jsem radost z dcer jak vlastně zapadly, jak se nijak neostýchaly, protože byly opravdu mezi svými. Hlavně Katka.
Na zpáteční cestě mě Katka vyložila v Kobylisích a cestou domu mě v Metru zdravil povědomý pán. Prý náš bývalý pacient. Před čtrnácti lety byl u nás, stále abstinuje. Představil mi svojí ženu, oba mi děkovali. Měli poděkovat sami sobě, že to vydrželi spolu a že mu léčba díky vlastnímu úsilí prospěla. Já jsem jen udělal, za co jsem placený. Nic víc. Ale radost jsem měl, to jo. Přeci jen, ne každý den potkám člověka, který se ke mě přihlásí, řekne: „Jo, pomoh jste mi, děkuji. Čtrnáct let to trvá. ” Takže byl to opravdu hezký den.