Vyřídil jsem všechny pracovní povinnosti dopolední.
Vyřídil jsem všechny pracovní povinnosti dopolední. Spočívaly v tom, že jsem udělal jeden individuál, přehodil na Tomáše text na novou obálku mé další knihy „Paralelní manželství„ která by už v dohledné době měla vyjít, protože na mě už to v tuhle chvíli není, mohu se spravedlivě rozhořčit, že to blokuje někdo jiný. Tomu se říká: Umění rozdat práci a spravedlivě kontrolovat.” Tohle by mi šlo skvěle. Dohlídnout na to, že všichni dělají, co mají, případně se potom rozhněvat a kárat.
Tomáš ovšem byl pohotový, řekl mi, že vybere jeden můj úderný text, nebo jeho část a tím celou záležitost sprovodil ze světa. Já tuhle informaci předal dál.
Teď už jen paní Krupičková, alias Jana a pan Botka, neboli grafik a tiskárna. Já mám hotovo. Já už se budu jen usmívat a podepisovat knihy při malém uvítání, které chceme udělat v jednom knihkupectví v centru. Zatím nebudu prozrazovat kde, protože by se určitě našel někdo, kdo by tam volal a sháněl by informace a mohli by tam být z toho nevrlí. Kdy a jak co bude, dám s dostatečným předstihem vědět. Chlebíčky a kolu koupím.
Pozvu pár kamarádů, už jsem kdysi psal, že bych mohl pozvat i pár důležitých ex-favoritek. Důležitých v mé minulosti, podle kterých tahle kniha byla většinou napsaná. Tedy na základě bohaté zkušenosti. Klienti třeba dorazí sami.
Stejně by mě zajímalo, jak by se dámy k sobě chovaly, kdyby dorazily a pak bych je vzájemně představil. Ex-favoritky, k tomu ještě manželky a zároveň maminky svých dcer. Všechny děti mám manželské. Mohla by se konat docela zajímavá sešlost dam od třiceti pěti let výše. Vlastně mé nejstarší manželce už bylo padesát sedm, takže by se sešly dvě generace. Minimálně. Ale jsou to všechno dámy, tedy by asi nehrozil žádný společenský skandál. I když u té druhé manželky, zas by přeci jen nebylo tak jisté, že by se ke mě chovala zas až tak vlídně. Ale asi bych její nevlídnost snesl.
Být u toho mé dcery a moji vnuci, mohla by z toho být docela příjemná skoro jen rodinná sešlost. Ale protože moje bývalé ženy jsou dámy, moje dcery jsou také dámy, moje důležité ex-favoritky bez výjimky, též dámy, tak by mě to stálo hodně peněz za pohoštění. Určitě by se nespokojily s jedním chlebíčkem a kelímkem koly. Ale zase za tu legraci by to asi stálo. Jenže pochybuji, že by dorazily. Tak nic, jen si tuhle zábavu budu představovat.
Jak jsem si to představoval, uvědomil jsem si, jak se nám pomalu vrací ono islámské mnohoženství. Ale zároveň nám rozkvétá nová instituce mnohomužství. Lecjaká žena by hravě dala do placu velmi slušnou sbírku manželů a otců svých dětí. Znám jich několik, co mají několik dětí a každému dítěti legálně pořídila otce. Všechny děti, podobně jako u mne, jsou ze svazku manželského. Nakonec, není to krásné? Skýtá tahle situace mnoho námětů, třeba na psychoterapeutický román s titulem: „Jak si nenaběhnout.”
Dal by ten román několik dějových linií, vhodně propletených, občas úsměvných, sem tam dramatických okamžiků. Popisy seznamování zúčastněných osob se situací, seznamování jednotlivých dětí. Výběr nové manželky, manžela, případně vyprávění o pocitech z rozvodu, to by mohl být román století. Jenže na takový nemám dost talentu. Ovšem, když se loni o Vánocích sešly Petra, Kat a Babeta poprvé pohromadě, neměl jsem daleko k slzám. Jen ta Zuzana nám k tomu chyběla. Ale byly to moc hezké Vánoce a Katka s Petrou je zařídily skvěle. Nakonec, čekal jsem na ten okamžik víc než dvacet let. Klidně mohu říci o sobě, že jsem poměrně trpělivý člověk.
Jo, dají se trochu zlehčit ty situace, ale jednoduché nijak nebyly. Nesou sebou mnoho hořkého. Nakonec snad jen díky tomu, člověk, který má toho tolik hořkého na talíři, dokáže nakonec ocenit i sladké, co se mu podaří čas od času si na ten talíř naložit. Já si aspoň těchto sladkých chvil hodně užívám. Člověk musí užívat, když je co užívat. Jak je vidět, ani rodinná sešlost není mnohdy v tom moderním, jinak báječném světě, ve kterém žiji, takovou samozřejmostí, jak se někdy předpokládá.
Původně jsem počítal, že si udělám pěší výlet na Smíchov do nakladatelství Leda, kde mám objednanou knihu, abych si ji osobně vyzvedl a nemusel platit poštovné a čekat na poště. (Jenže svinsky leje.) Protože i kdybych nakrásně doma byl, tak mi ji pošta nedoručí, protože jsou líný zazvonit a chvíli počkat. Takže raději objedou adresáty a naházejí do schránek lístky s upozorněním. Tohle opravdu nebývalo.
Pošťák, pošťačka, my měli ještě pošťáka, pana Kubíčka, zazvonil, počkal, dal peníze, pokud přišel balík, to samé. Nevím kam ti hoši a dívky pospíchají, co jim uteče, když pak stejně, co naloží, musí vyložit. Dělají zbytečnou práci. Kdyby si vzali rovnou ty lístky a roznesli je, ušetří benzín, nebo naftu firmě a měli by klid.
Opravdu tohle jsou lidé, kteří sobě nepomůžou a z vlastní lenosti sami sebe připravují o práci, kterou potom udělá nějaká dodávková firma, kterou třeba používá Martin, který distribuuje mé knihy přes dodávkovou firmu, která zavolá příjemci a doručí mu ji domu v ten čas, co je doma. Proto žádáme telefon. Nikoliv, abych mohl já nebo Marcelka, která má tuhle práci u Martina na starosti někomu si jen tak volat, ale abychom ulehčili práci sobě, lidem co ty knihy doručují a lidem, co si je koupí a zaplatí poštovné.
Aby věděli, že když už si knihu objednají, tak na ni nebudou muset vystát frontu za namíchnutými občany, jako jsem já, protože si musím ve svém těžce zaslouženém volnu vystát dlouhou frontu na poště,pokud mi přijde doporučená zásilka. Z toho důvodu jsem přestal objednávat knihy z Amazonu, nebo filmy, protože stát půl-tři čtvrtě hodiny abych dostal za té instituci zaplacené poštovné službu takového charakteru, se mi skutečně nechce.
Česká pošta s počítačem a slečnu v okýnku pro výdej, občana jen zdržuje, nikoliv aby zrychlila a zefektivnila svou činnost. Kdepak, jakákoliv státní instituce je skutečně jen zdroj potíží pro občana, nikoliv službou, kterou si ze svých daní platíme.
Platíme lemply, abychom zjistili, že totéž, co lemplové od státu, svede soukromá firma a mnohem efektivněji. Jenže socani, dokáží svými kecy o zaměstnanosti přesvědčit další lehkoživky, co mají představu, že stát je od toho aby se o ně staral a oni nemuseli myslet, tedy se nijak namáhat, že je mají volit, protože oni jim tu lehkou práci bez jakékoliv odpovědnosti, viz rozvoz balíků, případně doporučené dopisy, zajistí. Jo jo. A ještě se mi nestalo, co na Barrandově bydlím, aby pošťačka zazvonila a zjistila, jestli sem doma a předala mi doporučený dopis.
Ten vždy spolehlivě najdu ve schránce a musím složitě dumat, kdy si ho vyzvednu, protože můj pracovní rozvrh je takový, že skoro vždy musím mimo pátku odpoledne, něco zrušit abych si mohl dojít na poštu. Takhle mi ten svinský stát, co mě dře bez nože ještě komplikuje život. Tedy spíše ti lemplové, co ho za mé peníze spravuji.