Dva cenťáky jsou dobrý

Tak se zdá, že jdu docela dobrou cestou. Za týden LCHF, jsem v pase ztratil dva a půl centimetru, váha ukázala o dvě kila méně. Což je hezké, ale co je potěšitelnějšího, že opravdu se poměrně rychle stabilizovala chuť k jídlu už včera, jsem vydržel s dvěma jídly, aniž bych se trápil hlady, dnes ráno jsem před odjezdem do blázince najedl, měl jsem klobásku a tvaroh s lněným semínkem a olejem a zatím nemám hlad. Snídani jsem měl o půl sedmé.

Zatím snáším tu změnu stravování celkem dobře, žádné extra potíže. Tím neříkám, že nemohou přijít. Ale potíže jsou dobré k tomu, aby se člověk jejich řešením učil a vyrovnal se s nimi. Pročetl jsem na tohle téma tři zajímavé knihy, ve kterých se malinko některé údaje lišily, ale to je normální. Každý má svou cestu, své zkušenosti a své poznání.

Už jsem takový, že když se o něco začnu zajímat, pak mne zajímá nejen praxe, i když jsem raději praktik, než bych vytvářel nějaké extra teorie. Tak literaturu nepodceňuji. Tohle jsem se naučil v životě, že každá informace, která se dá praxí ověřit má cenu zlata. A hledat zlato je docela těžký úděl. Ale pro mnohé zlatokopy, nejen těžký, ale i zábavný.

A kdo by se chtěl zajímat jen o věci, které jdou snadno a bez potíží? Ti co se o takový způsob života snaží, stejně dřív nebo později zjistí, že potížím se nevyhnou a problémy se nakonec jen hrnou. Nakonec s takovým druhem lidí jsem v neustálém kontaktu.

Jsem svým způsobem šťastný člověk. Pokud se mi podaří zvládnout potíže s čímkoliv, vždy se zaraduji a pochválím se, jak jsem dobrý. Nakonec, když se nepochválím, nikdo to za mě neudělá. Člověk se má nejen kárat, ale i chválit. V terapii používám někdy techniku, které jsme říkali „Chvaka.” Neboli, chválíme se, káráme se.

Ta pochvala musí být na prvním místě a nikdy nedovolím klientovi, aby se té pochvale vyhnul. Pro depresivní jedince, co hodlají vidět svět zásadně černě, je to dřina, ale jak už bylo řečeno. Co je na světě lehké? Pak se mluví ve skupině o tom, co koho na to chválení a kárání zaujalo. Nedělám tuhle techniku často, ale jednou dvakrát za rok je docela na místě.

Lidé si potřebují čas od času uvědomit, že nejsou jen chcípáčci, ale docela slušní lidé, kteří nejsou jen dementi, co nic neumí, ale jsou těmi, co něco umí, něco, co jim prospívá a nejen jim, ale i těm okolo. Blbé hodnocení si můžou přečíst v novinách, nebo vyslechnout v televizi. Tam se prodává sajrat, kde svět vypadá, že je zcela k ničemu a žít se na něm nedá.

Na tohle se mi nějak nechce a nechce naskočit. Jasně, hnus se prodává lépe, než dobro a pohoda. Ale pokud zvládnu něco obtížného, dostanu se na chvíli do klidu, pak se opravdu raduji. Zvládl jsem, umím a o to jde. A aby nám to lépe šlo od ruky, tak k tomu trochu bigbítu.

Napsat komentář