Jsem vážně šikovný. Klientka přišla zcela mimo domluvenou dobu. Zrovna, když jsem pekl v pánvi, nebo spíš dusil, dvě králičí stehna. Koupil jsem je předevčírem.
Jsem vážně šikovný. Klientka přišla zcela mimo domluvenou dobu. Zrovna, když jsem pekl v pánvi, nebo spíš dusil, dvě králičí stehna. Koupil jsem je předevčírem. Dostal jsem chuť na králíka, měli králíka, upekl jsem, nebo možná udusil. Ale to je jedno. Probral jsem s ní, co bylo třeba, mezitím jsem podléval a když jsme skončili i králík byl hotový. Jo, vydělat peníze a ještě si při tom uvařit lahodný oběd, tomu se říká umění. Pochopitelně jsem nebyl nadšený, že si spletla čas o celé dvě hodiny. Spíš ji podezřívám, že zkusila jestli náhodou ten čas nemám. Ale protože jsem nikoho nečekal, vzal jsem ji, a tak musela povídat ve vůni dusícího se, králíka a dělat si chutě. Nic jsem ji nedal. Ani kousek.
Nemám troubu, pouze mikrovlnku a v té péct králíka neumím, jsem líný si přečíst návod a ještě línější hledat návod na internetu. Takže jsem využil starších dovedností z dob, kdy jsem měl jen pánev a pokličku plus jedno plotýnkový vařič. Nalil trochu oleje do pánve, mám dvě teflonové, jednu se skleněnou poklicí, vložil stehna, zalil vodou, osolil a opepřil. V té pánvi dělám i jiné dobroty d, pokud přemohu lenost. Třeba makrelu, syrovou, pěkně s rajčaty a paprikami, cibulí. Nakrájím, přidám ty dvě syrový makrely, a na olivovém oleji, pěkně zalít vodou, přidat koření, to má k tomu speciálně namíchaný a už se to točí, už se to roztáčí. Je ta makrela fakt skvělá, tedy když se povede. Zatím se mi povedla vždycky.
Sháním projektor. Protože chci promítnout pilotní díl „Vyvolávač emocí” v rámci přivítání své nové knihy, které bude 9.12.2011 ve Spálené ulici tam kde byla kdysi prodejna Mladé fronty, ale knihkupectví je tam stále, jen si nevzpomínám jak se jmenuje. Martin to ví a bude na pozvánce. Samozřejmě tímto zvu všechny své čtenáře. I ty, co mě třeba nemají rádi. 🙂 Přislíbila mi účast šéfdramaturgyně vzdělávacích pořadů ČT paní Müllerová, pochopitelně pozvu i režiséra a scénáristky, jak předchozí, tak novou. Přijdou kamarádi. Přijdou asi i klienti, dnešní i bývalí, tak se docela těším, Hlavně na ty, co jsem dlouho neviděl.
Tohle je na té práci příjemné. Člověk čas od času se setká s lidmi, kterým prospěl, oni dospěli a pak vidí, že co dělal nebylo nadarmo. I přesto, že občas někteří z nich nevypadali vůbec, ale vůbec na to že by se něco mohlo změnit. Přesto se změnilo. Také jsem se díky tomu seznámil se spoustou zajímavých lidí, kteří třeba nejsou závislí, ale díky různým okolnostem se naše cesty zkřížily. Lidé z televize, lidé z fakulty, prostě různorodá skupina, kde si člověk uvědomí, co všechno je v životě třeba možné.
Stejně, když jsem se rozhodl, že budu dělat terapeutické skupiny mimo blázinec, neuvědomil jsme si jak se díky tomu obohatí můj život, právě s klienty, kteří dlouhodobě abstinují, dochází do terapie a jak uvidím právě ten vývoj a rozvoj těch, co chodí několik let, nezabývají se jen abstinencí, ale souběžně s tím, osobnostním dozráním, které každá takto vedená terapie těm klientů nabízí jako možnost. Je zajímavé sledovat právě ten vývoj ve skupinách, od toho prvotního úsilí se udržet jen střízliví, kdy se ti lidé ctí neuvěřitelně ohroženi kdečím, potom, jak pomalu řeší ty problémy, které je dobíhají díky předchozímu životu.
Zvládnou tuhle fázi a najednou se objeví další fáze, kdy se více řeší vztahy, osobnostní problémy, najednou si začínají uvědomovat své možnosti, nastává další vzestup. Každá z těch sedmi skupin prošla podobným vývojem a rozvojem a každá měla a má trochu jinou atmosféru, trochu jiné akcenty na různá témata. Přesto nakonec všichni ti lidé zjistí jednu věc. Nelze to zrychlit a nelze nic přeskočit. Potřebují získat důvěru, napřed v metodu, v terapeuta, důvěru, že vyžadovaný řád a pravidla mají smysl, potom důvěru ve skupinové dění, důvěru a bezpečí, které si oni sami nastavují, protože je na nich jestli dokáží udržet intimitu skupiny.
Každá ta skupina má v určitý čas svou míru intimity, odolnosti proti recidivám, předčasným odchodům, odchodům, kdy lidé dokončí terapii a už v ní nepokračují, protože z ní dostali maximum. Vždycky, když mi rádoby odborníci vykládají svoje teorie, si říkám, potřebovali by jste roky na to aby jste pochopili o čem všem ta terapie závislosti je, že je to víc než jen být střízlivý, abstinující alkoholik, feťák, nebo hazardní hráč.
Vznikají tam zvláštní vztahy, které lze jen velmi těžko přenést do běžného života, ale bez těch zvláštních, blízkých vztahů nelze dělat terapii a zároveň je nelze přenést jinam. V tom jsou třeba velmi rizikové. A zároveň nutné. Tohle člověk pochopí právě až tím vším projde jako klient a jako terapeut objeví až roky té práce možnosti, jaké ta terapie skýtá.Dokud jsme pracoval jen v blázinci, vůbec jsem si neuměl představit právě ten proces, který se táhne napříč roky. I terapeut se vyvíjí a dnes také kladu v některých věcech důraz na něco jiného, než třeba před deseti lety. Pořád je co objevovat a pořád je co se učit.
Takže, když mi někdo začne vysvětlovat, jak se ten či onen dostal ze závislosti, říkám si, že bych občas chtěl sdílet jeho optimismus. Jo, tohle všechno jsem za ty roky poznal. Zrovna dnes jsem na skupině říkal jednomu hochovi. „Vydrž, jednoho dne zjistíš, že nevyděláváš statisíce měsíčně a přesto máš peněz dost. Poplatíš pomalu dluhy, po kouskách vybuduješ stabilní způsob života, budeš mít bydlení, kde budeš doma, a budeš tam patřit. Najednou zjistíš, že když nechlastáš a nekouříš, máš tolik peněz, že je ani všechny neutratíš, prostě naučíš se s nimi hospodařit. Tohle chce čas, krok za krokem. Nechvátej, čím méně budeš chvátat, tím dříve toho dosáhneš.”
Vždy, když vidím někoho chvátat, aby měl rychle dům, rychle peníze, rychle ženskou nebo chlapa. Jak se v napětí pachtí aby už už byl v cíli, tak si říkám. „Pachtí se pachtí a kam?Možná sis ani pro samé pachtění nevšiml, že máš spoustu věcí, které máš, nemusíš je shánět, pracně opatřovat, jen je pro samý chvat nevidíš.” Tím jsem měl na mysli právě toho hocha, co si vůbec nevšiml, že má byt, vlastní, ze kterého ho nikdo nevyhodí, může si tedy dovolit stabilní práci i když méně placenou, nemusí žít riskantním způsobem prodejce, dát se postupně do pořádku, pokud bude chtít něco lepšího, tak za rok za dva najednou zjistí, že na to má, že může klidně do větší zátěže. Třeba mít vlastní firmu a dům. Časem. Nebyl by první a ani jeden z mála. Takových je u mne ve skupinách víc.
Podobně jako já ráno. Dal jsem vařič na menší výkon, povídal s klientkou, moudré řeči jsme vedli, ona občas plakala, občas se smála a králík se pěkně pomalu, pomaloučku dusil, občas jsem na něj mrknul, když jsme skončili, byl akorát, jen se rozsýpal. Mňam, kurva ten byl ale dobrý. S dalamánkem a hořčicí. Jo, a kyselou okurkou jsem ho zajedl. Nikam jsem nechvátal, nebyl vyplašený, že když vařím, přišla klientka. Jo, když se to umí, je to hračka. Oboje.