Pátek dopoledne, mám dovolenou, vstal jsem hned po probuzení, protože
Pátek dopoledne, mám dovolenou, vstal jsem hned po probuzení, protože
jsem byl vyspalý. Takovéhle začátky dní mám rád. Vstanu, udělám ten
běžný algoritmus, nasnídám se, chvíli jen tak sedím, vím, že nemusím
zhola nic, nechám volně plynout myšlenky. Pak si pustím muziku,
jakoukoliv, třeba něco, z FB, tam se občas od mých známých objeví
ledacos zajímavého, co neznám.
V takových představách o nebi je občas zmínka, že duše patřící na
Boha, budou zality nekonečnou blažeností a budou ho zpěvem chválit. Inu,
fakt je ten, kdo zpívá, většinou nestrádá. Takže se mohu těšit, že pokud
půjdu do nebe, pak si docela zazpívám. Ale já zpívám rád od dětství.
jako kluk, jsem si v noci třeba prozpěvoval hity, které jsem slyšel v
rádiu. Na nich jsem si vlastně trénoval paměť protože tehdejší
komunistická rádia moc hity neplýtvala a člověk byl nadšený, když sem
tam něco slyšel a mohl si zazpívat.
Pak už jako dospívající, učňovská mládež, cestující na své internáty
jsme zpívali ve vlaku, při kytaře. Dost často zpíval celý vagón. Písně
Olympiku, Petra Nováka, a dalších. Což je asi dnes zřejmě
nepředstavitelné. Mládež vlakem na internát necestuje, nebo vlastně ani
nevím, už dlouho jsem vlakem nejel. No jo, ono je to skoro padesát let,
což je vlastně pro ty mladé středověk. Už ani rodiče dnešních
dospívajících tohle moc nepamatují. Život se změnil.
Muziky, co hrdlo ráčí, dost dobré, mnohé se dá skutečně poslouchat,
jak zjišťuji z těch odkazů, co si díky FB pustím. Akorát si s těmi lidmi
nezpívám. Tohle už mám vyhrazeno jen pro ty dávné hvězdy. Ale těší mě,
když v blázinci na komunitě, kterou vždy zakončíme zpěvem, se zpívá
nějaký ten dávný hit z dob let šedesátých. Tenhle týden to byla
„Želva” od už zmíněného Olympiku. Pochopitelně na rozdíl od
pacientů zpívám bez papíru. Mnohé tím udivuji.
To už musí být, že se zpívá něco, co neznám, nebo neumím text. Je to
dobrý zvyk, ten zpěv nakonec. Skutečně pak i když je ta komunita
napínavá, a ona sem tam napínavá je, hlavně, když jsem na ni přítomen,
tak se mnohé uvolní, lidé se přeladí. Zpěv má tu sílu, že člověka může
přeladit, může mu udělat lépe, odtáhnout ho od naléhavých myšlenek,
které ho někdy semílají.
Já když čtu občas s mírným pobavením všechny ty duševně zlepšovací
příručky, jsem udivený, ale vlastně nejsem, že jejich autoři zapomínají
na zpěv. Jakoby se ten zpěv jim nehodil do krámu, nebo nevědí o jeho
hojivém účinku. Zpěv a četba jsou opravdu procesy, které podle mého
skromného mínění formují mozek. Vykonávají jistou duševní hygienu, jak
se tomu kdysi říkalo.
Já si zpívám často. V chůzi, pokud jsem někde sám, tak nahlas,pokud
nejsem, v duchu. Občas se musím hlídat, abych si nezpíval v tramvaji,
nebo Metru. Jak kdysi se zpívalo v jedné písničce od Greenhornů.
….dost písní znám, co lásku hojí, i písně znám, co dlouho
zní…. Den by mi nestačil, abych přezpíval vše, co si pamatuji a
umím. I když, kvalita mého zpěvu není, čím bych se mohl chlubit.
Pochopitelně o to radši zpívám.
Tak, mám dnes program. Musím si koupit nový klobouk. Tedy musím?
Nemusím, klobouků mám osm, ale klobouků není nikdy dost a dlouho jsem si
žádný nekoupil. Pak musím koupit dárek pro kmotřence, abych mu k tomu
křtu taky něco na památku dal, a potom půjdu navštívit vnoučata.
Nehodlám chválit den před večerem, ale zdá se mi tohle jako docela
dobrý program na dovolenou. Jo, ještě se musím stavit v knihovně. Píší
mi, že už mi končí výpůjční doba a knížky nelze prodloužit. tedy u těch
tří, zbytek co pomalu dočítám má ještě čas.
Tak jsem si tak nostalgicky zavzpomínal na staré časy, doufám, že ne
moc mravokárně, zazpíval si během psaní. Ano, i tohle jde, jen se na
chvíli přestane psát, člověk si tak řekne pár veršů, tancem jsem to
neproložil, tanec jen občas, když bigbít duní. Do vsi se projdu pěšky.
Asi obuji barefooty. Půjdu daleko, je docela chladno a chodidla praskají.
Ale třeba zvítězí ješitnost a půjdu bos. V klobouku, aby to nebylo tak
nápadné. Jo jo.