Stál jsem před Vinohradským divadlem a sledoval dlaždiče. Zíral na ně v obleku s kravatou. Čekal jsem na Janu a Alenu. Jak jsem sledoval, zároveň jsem vzpomínal.
Stál jsem před Vinohradským divadlem a sledoval dlaždiče. Zíral na ně v obleku s kravatou. Čekal jsem na Janu a Alenu. Jak jsem sledoval, zároveň jsem vzpomínal. Vzpomínal na pana Losa a pana Čelekovského, u kterých jsem před víc jak čtyřiceti lety pracoval jako přidavač. Oba byli mistři dlaždičští. Pan Čelekovský byl lepší dlaždič než pan Los, ale pan Los byl lepší obchodník. No a já jsem se v té době učil třetím rokem klempířem, dělal jsem různé melouchy a mimo jiné jsem pracoval pro pana Losa. Platil mi na tehdejší dobu královsky. Celých dvanáct Kčs na hodinu. To v té době měl málokdo.
Dřina to byla strašná. Jenže jsem byl mladý silný a peněz lačný. A potřebný. Takže jsem se učil tahat káru s plnou písku do kopce. Dvoukolák plný písku se do kopce snadnějí táhne než tlačí. Přitom všem činění jsem si kontroloval svaly jestli rostou. To byla jedna z mých tehdejších starostí. Abych měl kondici, svaly, holku a peníze. Tehdy jsem věřil, že pokud budu mít svaly a peníze, ženský mě neminou. V tom druhém jsem se nemýlil, Život mě naučil, že peníze a něco v hlavě je pro většinu žen mnohem důležitější než svaly a že ti největší a nejsilnější, nejsou vždy těmi ženami považovány za nejchytřejší, nejodvážnější a ani nejobdivovanější. Ale to je jiná pohádka.
Mezitím jsem se v těch patnácti až skoro osmnácti letech, učil dělat ty různé práce. Podobné práci co dělali stejné ti chlápci u Vinohradského divadla. Sledoval jsem jak si stejně jako kdysi já, naváželi kostky na mozaiku prohazovali písek hraběma ho urovnávali. Pan Los mě učil, že se kostky nabírají vidlemi, nikoliv lopatou. Učil jsem se přihazovat písek kam mistr potřeboval. Když bylo potřeba musel jsem vybrat lepší kostky a další pro dlažbu a život dlaždiče potřebné věci. Začal jsem chápat, že mít dobrou lopatu není jen tak a do dlaní se při práci neplive abych neměl puchýře. Vydělával jsem si rukama do svých čtyřiceti pěti let a dovednosti, které jsem s se naučil v údržbářské dílně, na střeše jako klempíř, na chodníku jako dlaždič, v kravíně jako krmič krav a pak na lodi jako lodník nebo loďmistr se mi v životě mnohokrát hodily. Nikdy jsem nebyl bez peněz, vždy jsem si je uměl rukama vydělat a nikdy jsem se nebál, že se neuživím. Schopnost pracovat, snášet námahu, mi dávalo poměrně velkou sebejistotu a odvahu se vydat za humna všedních dní. Jo a při práci jsem si vždy zpíval. Falešně a rád.
V šedesátých letech žilo ještě dost pamětníků nejen první republiky, ale i Rakousko-Uherska. U těchto lidí byl vždy člověk, který pracoval, a uměl pracovat ještě vážený. Ne jako dnes, kdy mnozí to sice popírají, ale těmi co se živí rukama mírně pohrdají a mají je za druhořadé. Vzpomínám, když jsem na začátku své terapeutické kariéry ještě pracoval v divadle Solidarita jako správce a údržbář, jak se na mě někteří lidé, kteří si tam pronajímali salonek, pro své „vzdělávací akce„ typu přednášek o scientologii, různé rádoby humanitní vědy, jako gender studia a jiné podobné „vědy” na mě dívali.
Naštěstí mi byli lhostejní ti vševědové, co všude byli, všechno znali, od všeho měli klíče a bez kráječe na chleba si nožem neuměli ani ten chleba ukrojit. Radši si koupili krájený. Ten dodnes nemusím. Stále potřebuji ten pocit dobře ukrojeného chleba a dávám za pravdu pořekadlu, že „ti co se nesrovnávají s chlebem nesrovnávají se ani s lidmi.“ Je to pochopitelné. Chleba byl vždy symbolem obživy a lidé se s ním učili zacházet, protože vydělat na něj byla dřina. Kdo s ním dobře nezacházel byl považován za pyšného blba, co si neváží práce jiného člověka. Před čtyřiceti lety by sprejeři měli těžší život než mají dnes.
Stál jsem tam pozoroval, chlapi občas hodili očko ke mě a možná si říkali, co tak čumí. Jenže já jsem jen vzpomínal. Ne na romantiku práce dlaždiče. Ona to moc romantika není, stejně jako není žádná romantika na práci lodníka na nákladní lodi. Věčná práce, věčná dřina. A tvrzení, sprostý jako dlaždič je sice je sice známější, ale zřejmě nikdo z těch co tohle pořekadlo používají neslyšel mluvit posádky lodí mezi sebou. Dlaždič proti šífrovi lev salónů. No a já jsem už nadávat jsem uměl v té době líp než pan Čelekovský a že ten uměl nějak nadávat. Holt dítě ulice a tulák po hospodách. S takovou výbavou jsem se nemusel bát, do žádného mužského kolektivu. I když jak dnes poslouchám v MHD, mnohé dospívající slečny kolem patnácti, by se neztratili a ni v posádce parníku. Myslím způsobem mluvy.
Chlapi dělali, docela jim to šlo, věděl jsem co a jak budou dělat. Bavilo mě sledovat jak jednoduše a bez námahy to vypadá, ale podle mých vzpomínek, co šly tímhle směrem, se nakonec vždycky peníze tímhle způsobem těžko vydělávaly. Nechám toho moralizování, protože dnes si na všechno zásadně najímám. Už jsem to několikrát zdůraznil, Třicet let práce rukama mě přesvědčilo, že pokud na to mám je lepší si najmout na hrubou práci a věnovat se jiným příjemnějším věcem. Třeba psaní blogů. Nebo chatování s ženskými. Občasný milostný románek také není zcela na škodu.
Alena s Janou dorazily, divily se proč čekám zrovna tam. Vysvětli jsem jim svůj důvod. Byly překvapeny, že jsem dělal i tohle. Tím je dnes překvapeno mnoho lidí, když mě poprvé potkají. Dokonce jsou udivení tím, že jsem někdy kouřil, pil, stejně jako jsou překvapeni pacienti v blázinci tím, že se zajímám, třeba o fotbal, nebo o ženský. Děsí mě taková ta představa terapeuta, co koluje lidstvem, že terapeut, lékař, psycholog, jsou lidé co nemají na práci a starosti nic jiného, než se zabývat extra vážnými životními tématy. Jak mi řekla jedna má známa. „Většina z nich se tváří a vypadá, že jsou bezpohlavní.! Tohle přesvědčení naštěstí o mě nemá. Kdyby měla, zamyslel bych se asi nad sebou. Nemám potřebu vypadat jako ctihodný gentleman, co nehodlá opakovat ony směšné pohyby.
Kráčeli jsme Královskými Vinohrady na seriál, který jsem si vymyslel pro firmy. Protože jsem se při nabídkách různým firmám setkával s požadavky různých šéfíků, že by se rádi přišli podívat, někam kde to zrovna dělám. Což mě přišlo jako zcela zcestný požadavek z jejich strany, protože nevím jak by asi titíž lidé, co chtějí jít někam jinam na čumendu, nesli vstup neznámých lidí do kursu, který bych pořádal pro ně samé. Buď tito šéfikové neumějí říct ani jasně. „Pane neznáme vás, nevíme jestli jste dobrý či nikoliv, takže nemáme zájem.” Což je už samo o sobě svědectvím o jejich způsobu komunikace a míře sebevědomí, a nebo jsou vážně tak naivní, že oni sice nikomu nedovolí mezi sebe přijít, ale ti druzí by mohli si nechat narušit své soukromí a intimitu. Takže tohle co jsem vymyslel po několika takových požadavcích, bylo původně myšleno jako určitá demonstrační možnost pro zvědavce a zatím se ta demo vyvíjí tak, že by to mohla být i nosným programem z dlouhodobého hlediska.
Všiml jsem si já i Jana, že lidé v kursu se díky tomu, že se setkají z někým kdo je mimo firmu, cítí méně ohroženi a jsou ochotni být podstatně otevřenější a vstřícnější mezi sebou. Velmi zajímavá práce během těch dvou setkání. Zajímavá i poměrně příjemná atmosféra. Cítil jsem se skutečně dobře s nimi. Jak poprvé, tak i po druhé. Doufám, že se vytvoří nějaké jádro, které bude průběžně spolupracovat a tak pomohou nově příchozím svou otevřeností. Pak to bude skutečně efektivní metoda, co by mě mohla slušně uživit. Navíc jsem dostal velmi slušnou nabídku, která když výjde, budu mít vážně vystaráno. Jo jo, za vším je ale tvrdá práce. Nejen ta dlaždičská nebo plavecká.