Tak jsem zjistil, že ač jsem napsal hru, tak když ji dostanou herci a skutečně ji začnou hrát tím způsobem, že se stanou těmi postavami, tak mi najednou ta hra už tak moc nepatří. Zvláštní pocit.
Tak jsem zjistil, že ač jsem napsal hru, tak když ji dostanou herci a skutečně ji začnou hrát tím způsobem, že se stanou těmi postavami, tak mi najednou ta hra už tak moc nepatří. Zvláštní pocit. Hráli, já sledoval čas, abych si věděl, jak asi dlouho bude trvat a najednou jsem si uvědomil, že ji vidím poprvé v celku.
Zdálo se mi, že poslouchám slova, která napsal někdo jiný. Někdo jiný vyslovuje slova, co jsem napsal a ona ožívají. Lidé, co znám dlouhá léta, se najednou proměňují v postavy, co mají zcela jiné osudy, trápení, které na ně doléhají, oni se s nimi vyrovnávají po svém.
Možná je to právě to, co prožívají někteří autoři, když vidí své scénáře, které napsali, někdo jiný je interpretuje trochu jinak, než oni sami měli ve své hlavě, pak jsou třeba zklamáni provedením, protože, jak jsem upozorňován zkušenými profesionály, jen jinak nasvícené prostředí najednou dává slovu zcela jiný význam. Nebo posun tónu hlasu vyzní jinak.
Tak si člověk jen tak z plezíru něco napíše a zjistí, že když si to ještě režíruje, tak začne objevovat kompletně nový světadíl. Nikdo jiný ho za něj neobjeví, nikdo jiný ho za něj neprožije a nikdo mu neřekne, co ho v tom novém světě čeká. Kdysi bych asi měl nutkání říci, že hlavní je pozornost upřená na herce. Jenže já si uvědomuji, že nechci hrát, nechci být ve středu dění na jevišti, tak jako jsou herci, chci v tom být zcela jinak, hlavně přes ten přenos. Přenos v tom smyslu, že lidem, co jsou těmi postavami, dám instrukci, co vlastně mají hrát a žít po ten čas, kdy jsou někým jiným.
Před nějakým časem jsem se bavil s Ivanou Sovišovou o tom, že bych napsal scénář pro film. Ona mne upozornila, že pak bych asi neměl možnost, jakou jsem měl třeba v televizních pořadech, v tom filmu přímo vystupovat. Což mě v tu chvíli mrzelo. Jenže napsal jsem si skicu hry a věděl jsem od začátku, že v tomhle hrát skutečně nechci. A dokonce jsem věděl, už od začátku, když jsem žádal jak Viktora Tauše, tak Tomáše Kargera o pomoc, že asi nakonec ta úloha uvést tu hru v život zbude na na mne.
Jsou věci, které člověk tak nějak ví. Neví, jak je ví, ale ví je. Jako jsem věděl, když jsem psal „Ze závislosti do nezávislosti,” že ta knížka odstartuje něco nového, co v mém životě zatím nebylo. Dlouho jsem se bránil tomu, že bych mohl dělat něco, čemu by se mohlo říkat literatura, nebo umění. Najednou je to tady. Proč zrovna teď a v tuhle chvíli, může být předmětem různých interpretací, ale fakt je, že mě ta pozice neminula.
Jestli je to umění, nebo jen jakési vyprávění založené na mé dlouholeté zkušenosti, není možná tak důležité, jako je důležité, že je jen málo věcí, na které jsem myslel tak dlouho a tak systematicky, až by se dalo říci, že úporně, jako na tuhle skicu, která možná v mé duši zastíní i tu knihu, kterou bych touhle skicou chtěl uvést do světa. Možná ty dvě knihy „Týpek” a „Jolana” jsem napsal jen proto, abych se mohl zabývat tím, čím se zabývám nejvíc v poslední době. Kdo ví? Jsou divné věci mezi nebem a zemí. Jo jo.
PS:Psal jsem a zpíval mi k tomu Engelbert Humperdinck. Krásně nám to šlo dohromady. Akorát jemu ten zpěv šel o něco lépe, než mně psaní.