Divné časy přicházejí…

Divné věci se dějí. Zvolí se jeden president, ten, kterého málokdo čekal a jakoby přišel čas nadějí. Tím nechci říci, že je tomu špatně.

Divné věci se dějí. Zvolí se jeden president, ten, kterého málokdo čekal a jakoby přišel čas nadějí. Tím nechci říci, že je tomu špatně.

Naopak, já osobně věřím, že pokud se něco zdá neměnného, nezměnitelného, a v momentě, kdy se zdá, že je něco navěky, vzpomenu si na to říkadlo, které používali moji prarodiče, co se všichni narodili v devatenáctém století. „Všeho do času a Pán Bůh na věky.”

Ano, mění se časy, jen se nemění v základu lidé. Oni mění chování, někdy mění myšlení, ale v podstatě, co se osobnosti týče, tam se nemění. Většina si chce žít po svém, mít se dobře podle svých představ, být oblíbeni a milováni a mít štěstí, Jak zpíval Michal Tučný: já chtěl bych se umět narodit, mít spoustu prachů a málo marodit… Jo, kdo by nechtěl, být mladý, krásný, zdravý a bohatý. Jenže ne všichni tohle máme.

Tak nám musí většinou stačit, že máme jen něco, třeba kousek té svobody, co nám dovoluje říkat, co si myslíme, spokojit se s tím, že na nás v noci neprší, není nám zima a záda nám hřeje pán/paní, co už nejsou těmi nej na celém světě, ale zase nejsme sami, máme se s kým hádat. Jak se mě vždy ptá má láska.

„Na co ty mě Jílku vlastně máš? Jsi soběstačný, ženský na tebe stojí frontu. (To je její utkvělá představa, ale nevyvracím jí ji, neb jsem ješitný a tohle se dobře poslouchá.) Na dovolenou chodíš nejradši sám. Máš svoji hlavu.” Říkám ji: „ No přece na hádání a aby mi občas měl někdo udělat kafe, nebo donést do postele tvaroh s lněným semínkem, když jsem líný se zvednout z postele, či od počítače.” Je spokojená, prý aspoň na něco. Jo a dělá mi scény. Ale jen do mých her.Protože je scénografka. Jinak ne. Pochopila, že starce stejně nezmění.

Takže vycházím z toho, že patřím do té části lidstva, která je na celosvětové poměry bohatá, moc mi zatím nikdo neubližuje a hlad nemám, zima mi není a ještě udržím moč i myšlenku. Také zatím, prý by mohlo být hůř. No mohlo. Ale přesto cítím, že se něco málo hnulo, jako když prasknou ledy. Kry plují, řeka ještě není bez ledu, voda je ledová, ale všichni doufají, že znova nezamrzne. Pokud ano, tak až další zimu. Mezitím bude jaro léto, podzim a pak zima. A ta nemusí být ani krutá.

Prostě se něco hnulo a lidé si říkají, že sice není nejlíp, o moc lepší to nebude, ale za sebe. Já si vážím i malého zlepšení. Nakonec, párkrát jsem, jak jsme na šífortě říkali, stál zimu, když Labe zamrzlo a viděl jsem zamrzlé Labe, co zamrzlo od pramenů až do Hamburku.

A vždy jsme se radovali, že ledy pukají a řeka zase proudí. A slunce začalo zase hřát. Teď hřeje, i když je listopad a bolševik se zase chystá omezovat víc a víc svobody. Ale my se nedáme. A bolševikovi i sluníčkářům to zatrhneme. Ve volbách.

Snad se ta řeka nadějí opravdu uvolní a muži zase budou muži a ženy ženami, a ti, co pracují, odmítnou živit lemply, co ty, co pracují, živí se bez jejich pomoci a rad, tak tihle lehkoživkové, nazývají zloději. Jsou tak drzí, že se domnívají, že to co jsme si vydělali, je jejich.

Říkají nám zloději, protože jsme prý okradli ty lehkoživky. Nedali jsme jim tolik, kolik chtěli, aby si mohli kupovat ty, co se vlastně na tom nijak nezasloužili. Neb sice nepracují, ale mají volební právo. Díky volebnímu právu i nárok na dávky.

A tak, ti i ti mají pocit, že jsme jim něco povinováni. Vlastně nám obě party říkají, že máme povinnost se rozdělit, my co ty peníze v potu tváře vydřeli s těmi, co nikdy dělat nebudou. A nemám na mysli ty bezdomovce. Ty si ty peníze aspoň vyžebrají. Ale ty „vzdělance, co plýtvají slovy o ničem, nebo slovech k ničemu. Případně ty, co mají dost času na práci a zastávají heslo, co se povídalo za mého mládí.

Mladý Ital v létě nedělá a v zimě tančí. Jo takové jsme mívali nekorektní mínění o Italech. Případně Cikánech. Ti zpívali, hráli na kytaru a tančili. Ale já mám zpěv a tanec rád.

A tak si uvědomuji, že jako v každém lidském společenství, ať je to rodina, obec, stát, se prostě lidé, jednoho dne přestanou bát těch manipulantů, co si hrají na spravedlivé, vševědoucí a říkají, že se musíme smířit s tím, že oni vědí nejlépe, jak je to správně a my jim řekneme.

Pochopitelně vlídným, leč důrazným hlasem,„ Kouknou vašnostové, my jsme sami dost pro sebe rozumný, abychom věděli, co chceme, co nechceme a nijak na to nepotřebujeme vaše intošský rady. Truste si svá moudra na veřejných záchodcích, tam se hodí, protože takovou mají cenu. A tak voněj. My si na sebe vyděláme, ale co vy, vy si také na sebe bez nás vyděláte?

A docela klidně budeme pochybovat o jejich schopnostech nám za naše peníze řádně a poctivě sloužit. Dáme šanci jiným, kteří třeba budou chápat, že jsou naši služebníci. Najatí služebníci za plat, nikoliv dědiční páni našich životů. Feudalismus skončil a já tedy nijak netoužím se do něj vracet. Svoboda je svoboda. Lepší svoboda, než plné hrnce egyptské. Jo jo.