Divadlo a já

Hrát, nebo dělat divadlo je věc náramná. Tohle v poslední době zjišťuji a je mi líto, že jsem s tím nezačal o něco dřív.

Hrát, nebo dělat divadlo je věc náramná. Tohle v poslední době zjišťuji a je mi líto, že jsem s tím nezačal o něco dřív. Ale asi všechno přichází ve správný čas, a když je na tu skutečnost člověk připravený.

Včera, po odpoledním cvičení, které jsem měl s několika lidmi, co je buď bolí záda, nebo nechtějí aby je záda bolely, se opět sešla divadelní skupina a pokračovali jsme v nácviku, „Fagot a Yesterday,” kteroužto hru hodlám uvést v den přivítání své další knihy. Jak už jsem několikrát inzeroval.

Je bezva se potkat s lidmi, kteří mají zájem něco tvořit, kteří u tvorby myslí a nebojí se říct svou myšlenku i nahlas. Jsem zvyklý z terapeutické skupiny autorům jejich myšlenky potvrdit, v diskusi na ně upozornit a pak jsou lidé spokojení, že přispěli k celku. Sociální inženýři a manipulanti, což je mnohdy těžké rozlišit, kdo je kdo, většinou používají zájmeno „MY.” jenže i ve spolupracující skupině, když se lidem neuzná jejich přínos, nastane útlum a rozčarování. Protože každý z nás chce být oceněn, pochválen a mít pocit, že jeho práce má smysl.

Takže ano „My” děláme divadlo, ale Martin přišel s tím jak tu písničku, kterou jsem navrhl já zapojit do dění a Sabina, která napřed s tím moc nesouhlasila, ale když si ji poslechla v kontextu dění, řekla. „Jo, najednou jsem cítila, že sem patří, že to je ono.” A měli jsme vystaráno s jednou scénou.

Už se nedivím Pánu Bohu, že když začal tvořit svět, že si nedal celých šest dní pokoj a sedmý den, když se na tu krásu podíval, zaslouženě odpočíval. Jo, člověk napíše jedno, poslouchá jak druzí říkají, co napsal, sem tam ho u toho poslouchání napadne změna, tak řekne. „Hele, Heleno, místo toho řekni tohle, zkus si jak se ti to vyslovuje a když tak si to napiš jako změnu do textu.” Jako autor mám pochopitelně právo si takhle měnit text. Ovšem, kdyby mi někdo chtěl jen tak, měnit text, jako jeden herec, co hrál v jednom dílu „Ze závislosti do nezávislosti,” asi bych se zlobil.

ten hoch to dělal a nakonec ten text zcela ztrácel smysl. Musel jsem mu to zarazit. I když tam jsme nechávali s Ivanou poměrně velkou svobodu hercům. Tedy i mě. Což byla bezva práce. Vlastně od té doby trochu žiji ve stínu Alana Lederera, který takhle pracoval. Já se díval jak pracuje s herci a musím říct, že se mi to líbilo. Tomáš Františ se ptal trochu škodolibě. „A můžeme ti říkat rejžo?” Řekl jsem: „Jasně a budu vás patřičně režisérsky terorizovat. Smál se, třeba je z České filharmonie na „hrubé” zacházení s umělci zvyklý.

Takže jsme se víc jak dvě hodiny skvěle bavili, zkoušeli jsme a jsem všichni zvědaví, jak tohle všechno dopadne. Nota bene , když tu hru píši za pochodu. Večer jsem napsal další dva obrazy, dnes přijde Kryštof, který bude coby vypravěč, toho budeme potřebovat, aby nám dělal můstek mezi ději, které bude potřeba časově zrychlit a divák aby nebyl zmatený, co že se děje. Je hezké, když je něco zašifrován a musí si to divák vyložit a rozlousknout, jenže tohle není kus, co by něco takového snesl. Nebo jinak řečeno, neumím to tak napsat.

Tak tak, divadlo je divadlo, ale jak už jsem řekl, jakmile člověk začne tvořit, zjistí, že je to činnost, která se dost podobá tomu Božímu záměru. Najednou se mu začne rýsovat co kam? Ono konání ho pohltí a už jede. Láska, víra naděje a smrt, jsou nekonečným tématem lidského života. Jsme si vědomi své konečnosti, přesto chceme být nesmrtelní aspoň ve svých dětech a nebo tvorbě. Přejeme si být spojeni s budoucností, alespoň svým malým příspěvkem, který jsme do světa vložili. Tvořím a mám i děti, Nakonec, život je vlastně docela hezkej.