Děčín a recept na sele

Jenom zlehounka jsem se zmínil na FB, že půjdu nakoupit řízky a musím

Jenom zlehounka jsem se zmínil na FB, že půjdu nakoupit řízky a musím
prohlédnou zásoby, jestli mám čočku a už se na FB strhla diskuse, že jsem
netradiční člověk, když hodlám mít na Nový rok, čočku a řízky. Přemýšlel
jsem, co je na tomhle spojení divného. Zcela určitě, když ještě nebyly v
Evropě brambory, naši předkové jedli pečené maso a čočku, pohanku a maso,
třeba i ryby, jáhle a maso. A tak dále a tak dále. Asi bych musel prozkoumat
nějaké staré recepty. Možná bychom se divili, co všechno kuchyně předků
obsahovala.

Dopsal jsem předchozí odstavec, vyrazil do Billy, nakoupil, čočku jsem
kupovat nemusel, našel jsem ji ve své zásobovací bedýnce. Udělal jsem lehký
nákup, protože jsem v poslední době přibral, takže ještě o Novém roce budu
mlsat tradičně, pak už jen netradičně. Zase pár kilo shodím, abych nemusel
časem kupovat nové kalhoty. Nemám nic proti novým kalhotám, ale jsem člověk
ke sklonem k tradici, takže mám rád stále stejné číslo kalhot. Využiji
toho, že domu bych měl být odvezen, naložím do tašky krabičky na jídlo.
Odvezen budu z toho důvodu, protože budu organizovat fotbal po programu v
blázinci a tak, mě někdo z účastníků vezme domů. Slibujících bylo několik a
uvidíme, na koho to padne. Pokud přijde Kryštof, asi na Kryštofa. Má mě při
cestě, neb se nastěhoval na luxusní adresu v centru Prahy.

No a když odvezu domu krabičky, zase si budu několik málo měsíců dělat
obilné kaše do krabičky, tak abych hezky způsobně jedl. Prohlédl jsem si
nějaké recepty, kterými budu doplňovat své obilné kaše. Vánoce nejsou časem
na nějaké jiné mlsání. Ale leden, to už je čas k tomu abych se zase mírně
očistil a udělal si lehkou dietní kůru, jak jsem dělal předloni a během tří
měsíců shodil sedmnáct kilo. Vánoce nejsou časem na nějaké jiné mlsání. Ale
leden, to už je čas k tomu abych se zase mírně očistil a udělal si lehkou
dietní kůru, jak jsem dělal předloni a během tří měsíců shodil sedmnáct
kilo. Tolik teď shazovat nemusím stačí tak šest sedm a budu opět nebezpečně
krásný. No, krásný je silné slovo, ale řekněme, že budu skoro štíhlý.

Navíc jsem si prohlédl několik středověkých receptů, pár sem jich dal na
FB,ale nějak sem s nimi neuspěl, asi nemají dámy tak velký hrnec, aby mohly
v něm vařit třeba celý sele. Neodolám a dám ten recept sem, třeba se nějaká
dáma mladšího věku obětuje, vytáhne kotel po babičce a pak mě pozve, až bude
hotovo. Jsem vděčný strávník a sním všechno co dostanu do misky. Máma i
tety, včetně babiček, manželek i milenek, by mi tohle mohly potvrdit, že
nekecám.

Pečené plněné sele

Uděláme rovněž pečené plněné sele. Vezmi sele tři týdny staré a namoč je do
studené vody a v tom vyvař chlupy a něčím promíchávej. Tak měla by se
odstranit kůže, začni okolo břicha a uvolní maso a kosti a všechno, co má v
těle a paznehty, které velmi často mívá na nohách. A vezmi maso, které
vytažené z břicha ven, právě tak jako dvě vejce a vař to chvíli, než se
připraví, a pak vezmi to a tuk a rozsekej to. Přidej k tomu syrová vejce a
krajíc chleba a petrželovou nať a sůl a naplň tím sele, ne příliš plně, a
před tlamu a polož sele jemně do hrnce. Nechej je zvolna vařit, dokud se
nezačne oddělovat maso. Pak jej vezmi a polož na dřevěné ohniště a zlehka
opékej. Když je pak dobře opečeno, tak vezmi prkénko a polož je na mísu.
Udělej na tom prkénku čtyři úchyty a polož na něj vaječnou omeletu a na to
postav to sele.

Jo, když jsme ještě mívali v Děčíně na Kamenické 537/55, kde jsem se
narodil a s menšími přestávkami padesát let bydlel, ve sklepě
prádelnu, kotel na prádlo, ale i prase by se v něm dalo opařit a sele
uvařit. Komín skvěle táhl, pod kotlem hučelo, horká voda byla coby dup, jo
to byly časy. Vůbec, škoda toho bytu, ale moji snědí romští spoluobčané mě
odtamtud vyštvali. Ne že by s ke mě chovali zle, to ne, ale během těch asi
pěti let, co jsem je mě za spolubydlící, stačili zničit zahradu. Všechno co
bylo mimo jejich byt, zasypat odpadky, ty házeli i do sklepa, nějak si
nedali říct, že stačí sejít o jedny schody o pět metrů dál a můžou je hodit
do popelnice. Takže, jak už jsem v jiných blozích vzpomínal, nakonec jsem se
odtamtud včas a poměrně rychle a rád odstěhoval.

Jo, duchem jsem tam dost často, i na té ulici. Občas se mi jen tak
vybaví, znám ji celou od viaduktu až po charitu na konečné autobusu. Umím si
ji celou představit. No, od prasete jsem se dostal na Kamenickou. Ale v tom
kotli by s e to sele vařilo fakt parádně, to bych snad i podnikl podle toho
receptu. Jen nevím jestli bych měl, tak velké prkénko. Ohniště by bylo na
zahradě, pod borovicí. Tam jsme dělávali jako kluci ohníček. Vůbec, žili
jsme ve městě a měli jsme spoustu radostí vesnických kluků. Myslím, že děti
z malých měst, nebo vesnic mají dětství zábavnější. Přeci jen, dají se lépe
uhlídat a víc příležitostí i dnes, pro takové ty přirozené party, které se v mém
dětství tvořily.

Jo, toulali jsme se od mala po okolí, tedy většinou, málokteří rodiče
omezovali své děti v tomhle směru a ty děti, které byly hlídané víc než je
zdrávo, byly předmětem posměchu. Do školy mě máma vedla jen jednou, v první
třídě, pak už hezky sám. V partě a všude sami. Do lesa, na koupaliště, k
Ploučnici, fotbal hrát na školní hřiště, nebo na Slovanku, plus na Kvádrberku
si hrát na stopaře, kovboje, atd.

No jo, otevřel jsem si mapu z nostalgie a podíval se aspoň na ty letecké
fotografie, nebo jak se tomu říká. Tak je mi trochu teskno. Krásně je to
udělané, mohu se podívat jak to dnes vypadá. Takže jsem z nostalgie a stesku
přešel do nadšení, že se tam můžu vrátit aspoň takhle. Holt budu muset jet
do Děčína, navštívit sestru a pár kamarádů. Ty zahrady, za domy jsou tam
stále, tak to mě těší. Borovici sice skáceli, bylo jí škoda, povídalo se, že
je to kanadská borovice, vzácná, chráněná, ale asi někomu bylo líto, že tam
je. Nic, jdu spát, ráno musím do blázince. Kdo se chce podívat, jak vypadaly přibližně místa mého dětství a mládí, tak mu sem dám odkaz na tu mapu. Jo jo.

Děčín,
Kamenická