Vyrazil jsem včera odpoledne na mini pouť ke sv.Antonínu do Holešovic. Z Barrandova.
Vyrazil jsem včera odpoledne na mini pouť ke sv.Antonínu do Holešovic. Z Barrandova. Cesta hezky ubíhala, sice každé zařízení, které kontrolovalo vzdálenost, ukazovalo rozličné výsledky, jenže tím jsem se nedal rušit. Technika nesmí vládnout nad našimi životy. Ale technika nebyl problém, leč problémem byly fyziologické potíže. Nakonec jsem dorazil k Metru. Zavřeno, pokračoval jsem k další stanici. Otevřeno. Jen tak tak jsem stíhal. Vše dobře dopadlo. Pokračoval jsem dál. Obutý. A dobře jsem udělal. Ochladilo se, tma, cesta dlouhá. Bosé nohy mám od včerejška mírně popraskané, takže jsem si dnes na Vánoce ulevil.
Nakonec, do kostela se mi nikdy bos moc nechce. Navíc, dorazil jsem asi za dvě hodiny dvacet minut do Holešovic, usedl, za chvíli se tam objevila má láska, která mi údajně šla naproti, jenže byl jsem na ni moc rychlý, protože šla krmit kočky a tak jsem se minuli. Ještě jsem cestou do kostela v Holešovicích v podchodu skoro vyrušil ze sladkého spánku bezdomovce. Spal zabalený ve spacáku, tak jsem ho potichu obešel aby se nebál. Nezáviděl jsem mu.
Usedl jsem v kostele, díval se kolem sebe, vzpomínal na ten čas, kdy tu sloužil pater Malý, dnešní biskup. Zažil jsem ho tam až na sklonku jeho farářské kariéry, která vlastně nebyla dlouhá. Pak jsem tam několikrát byl na mši. Vlastně do tohoto kostela chodím kvůli jeho zasvěcení. Sv.Antonín je patron, kterého mám v oblibě. Dvakrát jsem šel poutí do Padovy v Itálii, takže jsem si udělal mini pout potřetí. Jen tak, aby věděl, že jsem na něj nezapomněl, ne že jen na něj myslím, když potřebuji jeho pomoc.
Pomáhá najít ztracené věci, víru i cestu. Na cestách se k němu a ke sv.archandělu Rafaelovi modlím. Sv.archanděl Rafael je patronem poutníků. Když je jeden pod širým nebem, cestuje sám a sám, tak pomoc takových ochránců je dobrá. Zatím mne nezklamali. Vždy mi pomohli dostat se z každé šlamastyky. Až nepomůžou, bude to známka, že už mám jít jinam. Takhle si to celá léta říkám. Jednou ten den přijde. Nikdo nevíme kdy a kde. Naštěstí. Ale dokud jsem tady a naživu, je dobré doufat, modlit se a prosit o pomoc. Pokud si člověk neuvědomuje svůj limit, dopouští se hříchu pýchy. A jak vždycky říkal Honza Lutera. „Na začátku každého problému je nedostatek lásky a pýcha.”
Tohle také byla cesta, i když krátká, takže modlitba cestou neuškodí, mysl povznese a nastolí klid. Modlitba o klid duše má sílu větší než relaxace. Vyzkoušeno. Relaxace je ovšem také dobrá. Kdo se umí modlit, dost rychle se naučí i relaxovat. A opačně. Krásně se tohle dá propojit. Odpoutat mysl, přeladit se, opakovat si ty slova, co rozbíjí každou beznaděj. Když jsem se nedobrovolně rozváděl, chodil jsem, nešťastný, modlil jsem se, a nezbláznil jsem se z toho všeho, stejně jako jsem se nerozchlastal a nerozfetoval. Ani ve chvílích, kdy jsem byl sám, jsem nepodlehl té beznaději, kterou ta situace tehdy nabízela.
Prošel jsem tou dobou, co byla hodně těžká, abych si uvědomil, že je jen na mě, co s tím svým životem udělám, že o tom nerozhoduje ani ta žena, která mě opustila, ani nikdo jiný. Jen je na mě, jak se s tím srovnám. Bylo to těžké, zoufalé, ale prošel jsem údolím utrpení, (každý rozvod je pro toho, kdo je opouštěn utrpením) a našel jsem jiný smysl a jinou cestu, než tu, která byla pro mne uzavřena. Díky společenství a díky modlitbě. Součástí toho všeho byla tehdy i ta pouť do Padovy a Bologně.
Došel jsem tam, za 21 dní z Děčína do Padovy, pak čtyři dny do Bologně, navštívil jak sv.Antonína, tak sv.Dominika, vrátil se a mnohé se tou cestou změnilo. Byla to dlouhá cesta, poprvé jsem šel přes velehory, pochopitelně aby mi to nebylo líto, tak hned přes dvoje. Alpy a Dolomity. Zpátky jsem se vracel stopem. I to šlo za pomocí těch svatých a Panny Marie skvěle. Začal jsem chodit na PPF, tedy Pražskou psychoterapeutickou fakultu, dostal jsem nabídku abych dělal vedoucího okresní kanceláře KDU-ČSL, tím se vyřešilo mnohé, najednou jsem byl ve zcela jiné společenské pozici, hledal jsem své místo v životě, našel jsem ho potom v Bohnicích jako terapeut.
V devadesátém a část devadesátého prvního roku, jsem byl taková hromádka neštěstí. Ale už samo to rozhodnutí se vydat na tu cestu mnohé změnilo. Jak jsem vykročil, najednou jsem cítil obrovskou úlevu. Mělo smysl to putování. Šel jsem prosit o pomoc a pomoci se mi dostalo. Vlastně ta včerejší cesta byla takové poděkování sv.Antonínu, že mě neopustil. Dokonce, když jsem dorazil do kostela, usedl, kostelník začal obcházet věřící, kdo by z nich na sebe vzal čtení. Šel, oslovil asi tři lidi, ti se zřejmě styděli, dorazil k lidem za mě, ti také odmítli, tak jsem se nabídl. Mohl jsem být jako kdysi, když jsem ministroval užitečný. Ostychem netrpím, nahlas mluvit umím, takže mě bylo slyšet všude.
Byla to hezká pouť. Nikdo nevíme, co bude zítra, ale co bylo, můžeme pochválit. Ten včerejší den se fakt vyvedl. Dorazil jsem domu, cestou snědl cukroví, které jsem dostal od své lásky. Nesnědl jsem ho v tramvaji, ale při čekání na tramvaj. Bylo dobré. Sice jinak sladké moc nejím, jenže jsou Vánoce, to se máme radovat, protože slavíme narození Spasitele Vykupitele. A k radosti patří i dobré jídlo. Občas je dobré udělat, něco, co jinak neděláme. Pochopitelně u abstinujících závislých není dobré překračovat pravidla abstinence od alkoholu, drog, nebo hazardu. Ale cukroví, to jo, to se smí.