Už jsem si celkem zvykl na skutečnost, že pokud někomu neodsouhlasím jeho názor, postoj, neřeknu, co chce slyšet, pak se stávám nepřítelem.
A když ne nepřítelem, pak člověkem, který to nemá v hlavě v pořádku a měl by si najít psychiatra. To je takový úzus, „Neříkáš, nepíšeš, co chci slyšet, pak si blázen!” Bláznem je ten, kdo si nemyslí, že všichni muži jsou pitomci a nebo všechny ženy hysterky.
Ano, popisuji události jak se dějí, tedy jak já vidím, že se dějí. Vidím ženy, které se nerozvážně rozvádějí, ačkoliv by stačilo jen si osvojit jiný způsob komunikace se svým mužem. Vidím muže, kteří nechápou, že ženy je nutné se někdy dvakrát zeptat, co tím myslela.
Netajím se tím, že nepovažuji gender za něco lidstvu prospěšného a netajím se tím, že muži jsou odlišní ve svém uvažovaní od žen a nemyslím, že je to kulturní konstrukt. Konstrukt, který zatemňuje mozek nespokojeným ženám se svým životem. Za jehož kvalitu si ovšem odpovídají jen ony samy.
Takže se ani nedivím, že mnohé, feminismem načichlé ženy, pokud napíši, že některé ženy, opakují stále stejné chování, stejná očekávání a dostává se jim stejného výsledku. Výsledku se kterým nejsou spokojeny.
Pak se rozčilují,, že chybu neudělaly. Přeci ony mají právo být šťastné. A čím se provinily? Se ptají. Ačkoli se o žádné chybě ani vině v tom textu nemluvilo. Ony oboje z toho textu vyvodily. Ony přece neudělají to či ono, když mohou udělat tohle. Podsouvají mi, že jim vnucuji nějakou formu vztahu. Ony žádný vztah nepotřebují, dušují, jak je jim dobře, ačkoliv nijak nezpochybňuji jejich štěstí.
I když, co moje paměť sahá, muži i ženy žijící osaměle, příliš jistotou neoplývají. Ano, je pár jedinců, kteří odcházejí do klášterů, aby našly tu úzkou cestu k Bohu, leč těch je skutečně málo. Ti ovšem zcela cíleně a vědomě se vydali tou trnitou cestou vedoucí k dosažení spásy.
Ti ostatní cítí, přestože nevysloví, že být sám, není nejlepší způsob existence. Mnozí tohle „úspěšně” sami před sebou popírají. A pak je poslouchám a slyším jak za jejich strachem je ještě touha po tom být milován a přijímám. Někdy se tohle projevuje právě tím popíráním.
Pokud někdo při přečtení věty Chováš-li se v každém vztahu stejně, obdržíš v každém vztahu stejný výsledek. vidí slovo chyba, pak si je v hloubi duše chyby vědom a jeho reakce pak tomu odpovídá.
Je prokázáno, že máme jako lidé tendenci si opakovaně vybírat partnery, kteří se nějakým způsobem podobají našim rodičům. Dcery alkoholiků, si většinou vyberou alkoholika, případně člověka, který má k závislosti, k hazardu se životem dispozici. Stejně tak muži, kde matka je třeba dominantní mají tendenci si vybrat podobný typ. I když se zapřísahají, že takovou nikdy.
Je tahle otázka ještě o něco širší, ale v zásadě lze říci, že funguje. Ti lidé opakovaně si vybírají podobné typy a zažívají podobné konce. Změnit se to může jen tehdy, když si dokáží pravdivě pojmenovat svoje priority, z jakého důvodu si vybírají takhle a ten výběr změnit. Ono poznání občas, funguje jako katalyzátor.
Lidé si občas pletou poznání s mírou dosaženého vzdělání. Což skutečně není totéž. Sebepoznání nedosáhne člověk hned, Chvíli ten proces trvá. Stejně jako vzdělávání je nutné celoživotně, tak i sebepoznávání je doživotní záležitost.
Jestliže si vyberu partnera který je nějakým způsobem v něčem limitovaný, v kázni chování, například alkoholik/alkoholička, pak si vybírám někoho, kdo je mi něčím blízký, známý. Nebo jsem si vybral předtím naprostý opak, což se děje, leč přesto si nakonec vyberu sobě podobného a opustím, nebo podvádím toho s kým žiji, s tím kdo je mi nějak blízký, protože to důvěrně znám.
Tahle tvrzení se dotýkají mnoha lidí, kteří na ně reagují, jak jsem popsal výše. S nelibostí a odmítnutím. Muž třeba odejde od promiskuitní ženy, aby našel další, která ho bude podvádět, nebo takovou, co má se sexem problémy. Nebo, žijí sami, protože pak se nemusí už ničemu a nikomu přizpůsobovat. A pokud na tuhle skutečnost jim někdo poukáže, mají pocit, že na ně útočí, hodnotí, zesměšňuje, obviňuje.
Ano, dnes je dost lidí, kteří žijí osaměle, hledají náhradní vztahy na sociálních sítích, po hospodách, čajovnách, angažují se v různých spolcích, kde se sdružují, aby nebyli sami. Nechtějí nést zátěž vztahu a přitom chtějí nějaký vztah alespoň touto formou. Žijí v náhražce. Nakonec, většina lidí jí náhražkové jídlo, mají náhražky vztahů, sledují náhražkovou zábavu a libují si že je vše laciné. Moc je to nestojí.
A nejedná se o alkoholiky či jiné závislé. Jsou to běžní muži, běžné ženy, kteří mají náhražkové vztahy, v nichž se tváří spokojeně, leč spokojeni nejsou. A pak se pokouší měnit svět kolem sebe, jen proto aby nemuseli měnit sami sebe. Protože měnit sám sebe, to už něco stojí, není to laciné a není to hned.
Ano, je dobré, když se lidé spolčují, sdružují se, jenže pokud byli předtím ve nějakém intimním vztahu, pak cítí vnitřně jistou chudobu. V momentě, kdy mě někdo bez vyžádání a předchozího zpochybnění začne ujišťovat o své pohodě, skvělém životě, zpozorním. Položím si otázku, z jakého důvodu mne ujišťuje, že je to tak a nesmím si myslet nic jiného? Většinou mu odpověď na sobě položenou otázku nesdělím.
Obvykle se ukáže, že jeho ujišťování zakrývá nějaký problém. Pokud není můj klient, nijak do toho nevstupuji, nezpochybňuji jeho tvrzení. Proč taky, on se tak prezentuje, mě jeho prezentace nijak neohrožuje. Pokud se mi snaží prokázat, že nějakým způsobem některá má tvrzení v blogu jej obviňují, odmítnu jeho snahu. Na sociálních sítích terapii neprovozuji, jako terapeut se nechovám, nehodlám vyvolávat zdání, že bych byl ochoten něco takového provozovat.
Na terapeutické chování z mé strany má pouze klient se kterým uzavřu kontrakt. V tom kontraktu je jasně uvedeno, čím se budeme zabývat. V průběhu času se může ukázat, že kontrakt potřebuje změnu. Pak se s klientem dohodnu a kontrakt změníme. Na sociálních sítích s nikým kontrakt uzavřený nemám. Takže nehodlám naplňovat ničí představy o chování terapeuta.
A dokonce se tohle mé rozhodnutí nemusí nikomu líbit a může s ním klidně polemizovat, nesouhlasit, negativně hodnotit, pochopitelně s tím rizikem, že se jeho činnost setká s patřičnou odezvou. Ne terapeutickou. Jo jo.
Ukázka jak pracuji třeba s workoholiky a jejich partnery. Možná někomu dojde o čem terapie není. A o čem opravdu je. Aspoň trochu.
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10214732147-ze-zavislosti-do-nezavislosti/210572231060004-od-prace-k-destrukci