Co tuší poskytovatele dobra

Ano ano, jak už vím, jsem politicky naivní, protože pořád si ještě myslím, že napřed se má člověk o sebe starat sám. Nikoliv stát, či společnost.

Ano ano, jak už vím, jsem politicky naivní, protože pořád si ještě myslím, že napřed se má člověk o sebe starat sám. Nikoliv stát, či společnost.

Až dlouho po tom, co si myslí, že už nemůže, tak by se měl někdo zeptat, zda opravdu nemůže. A když opravdu nemůže, pak mu pomoci. Všechno ostatní dřív je jen plýtvání energií. Vede mě k takovým úvahám skutečnost, kterou jsem nabyl za svůj život se závislými, což je vlastně celý můj život, že je mnoho těch, co nejsou neschopní, ale pouze jen a jen líní.

Chápu, že lenost se dnes vydává za nemoc. Ono se za nemoc, jak se ukazuje, vydává ledacos jiného, co po tisíciletí, byl jen morální prohřešek a neochota k sebeovládání. Jenže dnešní dobrodějové mají za to, že lepší je prevence dobra, než nechat jednoho člověka trpět. No ani netuší, že určitá dávka utrpení je pro člověka dobrá.

Nakonec, kdy jde většina lidí k zubaři? Tehdy, když je začnou bolet zuby. Dřív ne. Utrpení z bolesti zubů je přinutí ke změně. Takže utrpení nás nutí ke změně. K praktickým krokům, jak si polepšit. Pochopitelně, je zase dost těch, co doufají, že bolest zubů, duše, nebo něčeho dalšího pomine zcela sama. Jistě, Radůza sice zpívá: Jednou to pomine, dobré i zlé mine…, ale myslím, že tomu tak bude v hodině smrti. Do té doby holt procházíme střídavě dobrými časy, horšími časy a úplně nejhoršími časy. Každý si pod tím představuje své dobro a své zlo. Nebudu se vypisovat.

Jak jsem napsal. „Utrpení nás nutí ke změně!” Pokud něco málo, což většinou celkem stačí, nezměníme, trpíme. Bohužel, ve své zaslepenosti, trpíme proto, že nevidíme cestu. Případně ji vidíme a svému zraku nevěříme. Jelikož nevěříme svému zraku, nýbrž máme důvěru ve své představy, opakovaně a opakovaně se mýlíme v rozhodnutích.

Jistě, když vidím profesionálního poskytovatele dobra, jak vysvětluje, že těm a těm matkám, těm a těm potřebným je nutné něco dát, tak zákonitě vidím i instituci za ním stojící, která inkasuje patřičný peníz. Každého 15 v měsíci přichází plat z účtu instituce na účet poskytovatele dobra. Poskytovatel dobra, nikdy neřekne příjemci.

„Koukněte, bylo by dobré, najít si práci, třeba se i umýt a přestat chlastat ty patoky.” Kdepak, poskytovatel dobra začne zkoumat jeho dětství, tam okamžitě najde důvody, které příjemce dobra vedly do situace ve které jsou momentálně. Jak najdeme důvod, tak najdeme cestu, jak své představy uskutečnit. Platí tohle ve všech případech. Tak, či tak.

A protože poskytovatel dobra má dost dobrou verbalizační úroveň, hravě zjistí, že co zjistí, také dokonale obhájí. Obhájí u druhých že vlastně za současnou situaci jednou může matka, otec, paní učitelka ve škole atd, ale nikdy onen příjemce dobra.

Tím zachrání své peníze. Ten příjemce je odcizený, má poruchu osobnosti, je mírně sociálně nedostatečný a jiné podobné diagnozy. Které bych já pominul a sdělil tomu příjemci dobra, že je líný jak veš, ten krk a ty hnáty, když už někam leze by si v potoku mohl umýt. Osobně, když cestuji světem s ruksakem na zádech to tak dělám. Než někam vlezu, umyji se, abych neobtěžoval ty druhé pachem.

Osobně nepochybuji, že i sociálně nedostatečnému, zbyly určité kognitivní schopnosti. Což znamená, že je schopen se umýt, pamatovat si, že boty se čistí a šaty se perou a pokud je schopen těchto úkonu, pak nepochybně má možnost a schopnost vykládat kamiony, rovnat okurky do regálu, zametat ulice a jiné podobné záležitosti. Podle svých možností a stavu, plus věku.

Až když zvládne tyhle činnosti, naučí se starat sám o sebe, nebýt na krku těm druhým, pak se můžeme zabývat dalšími aspekty, jeho pohnutého života. Ale ono to jde i souběžně. Učíš se makat a zároveň se zabýváš stavem své duše.

Konečně terapeutické komunity zaměřené na narkomany a nebožtík docent Skála, ten už od roku 1946 u Apolináře, tento názor šířili a šíří dodnes. Dívka či chlapec ráno vstanou, zacvičí si, pak se rozejdou po svých povinnostech, třeba nakrmit prasata, nebo něco vyrobit v dílně, něco, co je potřebné pro komunitu v níž žije a až po splnění svých drobných povinností, jako je úklid pokoje, společných prostor, případně jednoduché činnosti, jako je zametání dvora, hrabání listí na podzim, následuje psychoterapie.

Tam se hoši a dívky vypovídají, postesknou si, dozvědí se, že už jsou velcí a tedy mají svůj život pevně v rukách. Jsou dospělí, Dospělost, tedy ta jejich, občas je jen zbožným přáním terapeuta, vedoucího program, ale budiž. Naděje prý umírá poslední. Nebuďme tedy zas až tolik skeptičtí. Jednou by mohli být dospělí. Když budou makat.

Takhle bych si já představoval poskytování dobra. Ovšem nepochybuji, že bych se dostal k soudu pro porušování lidských práv. Za předpokladu, že bych tohle chtěl aplikovat na lidi, co mají pocit, že jsou jim všichni kolem povinni poskytovat podporu a pomoc. Jo jo.

„Dej člověku rybu a nebude mít hlad. Nauč ho ryby chytat a už mu nikdy nemusíš dát rybu.” Jo, tohle kdyby ti poskytovatele dobra chápali, bylo by nám blaze všem. Tedy skoro, ono se vždy něco najde, co tu pohodu pokazí. Ale nepohoda patří k životu. Ale někoho něco naučit je fakt dřina. Málo placená. Tohle poskytovatele dobra tuší. Jo jo.

4 komentáře

  • Anonymní napsal:

    Líbí se mi, jak výstižně
    Líbí se mi, jak výstižně pojmenováváte věci a častujete lidské chování. Ž.

  • Anonymní napsal:

    Jako bych se, Jane, viděl.
    Jako bych se, Jane, viděl. Jinak už jsem venku z Bohnic, je mi lépe a mám zakázku na překlad. Za chvíli jdu na skupinu pro duální diagnózy k A. Scheansové.Třeba potkám bosonohého karmelitána. 🙂
    Denis

  • Jan napsal:

    To bude tou mou vlídností 🙂
    To bude tou mou vlídností 🙂

  • Anonymní napsal:

    Vím, že to už by bylo hrubě
    Vím, že to už by bylo hrubě politicky nekorektní. Ale znám jedno trefné synonymum k dobrodějovi: dobroser. Někteří dobrodějové na tento pojmový upgrade významně aspirují. 🙂