Co je to žít život jako o život a naplno?

Co to znamená žít jako o život? Pamatuji se na reakci jednoho psychiatra, který ve společnosti na chválu jednoho našeho známého, co šel z akce do akce, každému chtěl pomáhat, za všechny lidi byl ochoten dýchat. 

Všechno po všech uklidil, všem poradil, všichni ho milovali, chválili, obdivovali. Nezastavil se. Říkal : „Já neumím odpočívat, mně je líto času, který bych promarnil.“

Tak Pavel, onen psychiatr jen poznamenal na adresu onoho člověka. „Co když je jenom neurotický.” Nastalo ticho, a po chvíli začala dost vzrušená diskuse. Ano, čas od času jsem si na Pavla vzpomněl. Hlavně na tu jeho větu. Vždy, když jsem poslouchal nějakého klienta, který mi vykládal, jak chce žít naplno, jak teď, když už bude abstinovat, se všechno změní. Měl jsem pocit, že je vlastně bezradný, protože se domnívá, že jen akce má smysl. Což si já nemyslím. 

Ano, člověk abstinuje, nebo se nerozvede, případně se ožení, vdá, začne chodit do divadla, začne číst, má své koníčky, pracuje ze všech sil. A přesto mnozí z těch tak činících nemají pocit, že žijí naplno. Kolik znám lidí, co žili podle mnohých plným způsobem života, cítilo prázdnotu, strach ze smrti, marnost a zbytečnost. Pili, přejídali se, racionalizovali tím známým způsobem, že tělo musí jít do rakve zhuntované, hodně kouřit, víc cigaret, těch hřebíčků do rakve zatloukaných, aby tělo z rakve nevypadlo atd. 

Osobně nejsem schopen rozhodnout, kdo kdy žije naplno, pokud to tvrdí, nechám ho při jeho tvrzení, pokud si mi stěžuje na výše uvedenou prázdnotu, strach, zbytečnost hovořím s ním o jeho pocitech, důvodech, které z jeho hlediska ty pocity vyvolávají. Nejsem kouč a nevedu lidi k tomu, aby žili nějaký plný život, ale spíš mě zajímá, jak a co je pro ně v životě důležitého. Co opravdu chtějí. 

Apely typu: „Žít o život, žít naplno” považuji jen za nic neříkající apely. Stejně tak návody na plný život. Jsou lidé, co se modlí, okopávají klášterní zahradu, jedí hodně střídmě, za celé roky neuvidí jediný film, mohou mluvit jen výjimečně a přesto mají pocit naplněného život. 

A jak už jsem napsal výše, jsou lidé, co jdou z akce do akce, aby nakonec cítili jen únavu, prázdnotu a hledají stále a stále silnější podněty, protože mají pocit, že jdou od ničeho k ničemu. Nejsou chudí, nejsou sami, a přesto se jako chudí cítí a jako neskutečně osamělí. Neumí se zastavit, žene je jejich strach, že když se zastaví, něco zmeškají. A něco zmeškat je v jejich očích neodpustitelný hřích. 

Žijí ve dvou polohách. Buď je něco super a nebo je to nuda. Pohybují se ve dvou extrémních polohách. Obětují se a očekávají ocenění a vděk, nebo nedělají nic a chtějí být baveni. Udělal jsem takový mírný osobní objev. Lidé, kteří skutečně mají pocit, že žijí naplno, nikdy nevydávají apely ke svému okolí, aby někdo žil naplno. 

Oni si žijí svůj život, baví se jak umí, dělají, co považují za důležité, jsou rádi prospěšní, ale tak aby neohrozili sebe sama, případně jsou v těch klášterech, ať křesťanských, nebo třeba buddhistických. Na návštěvu chodí, když jsou zváni, respektují soukromí a schopnosti druhých pomáhají, když jsou požádáni. Neřeší jestli žijí naplno, oni si prostě žijí. Jen tak. Jsou v souladu sami se sebou i s druhými. 

Všiml jsem si, že nevidí svět jako nepřátelské místo, stejně nevidí ty druhé jako nepřátele, ale umí rozlišovat, kdo je kdo. Komu věřit, na koho si dát pozor. Kde je bezpečí, kde je potřeba opatrnosti. Je jich docela dost mezi námi. Nemají iluse, mají víru a ideály. Jsou sami sebou a nepotřebují druhým lidem cpát svůj způsob života. Ale nemají problém o svém životě, považují-li to za vhodné vyprávět. 

Moje obě babičky, jak Jílková, tak Mandzáková celý život pracovaly. Těžce. Jedna měla deset dětí, druhá devět a ještě navíc vychovala dva vnuky, když jim zemřeli rodiče na tyfus za druhé světové války.

Babička Mandzáková nikdy nepřečetla knížku. Neuměla číst a psát. Ale ani jednou jsem ji nikdy neslyšel, naříkat na těžký život. Uměly obě odpočívat a když odpočívaly, nebraly svůj odpočinek jako svou lenost, nebo selhání. Tohle jsem od nich převzal. Braly odpočinek jako dar a přikázání od Boha. Řídily se tím: Pomni abys světil den sváteční.Protože i Bůh sedmý den po práci odpočíval. 

Do divadla nechodily, moc knížek nepřečetly, ale tak si říkám, zda měly pocit, že žily nadarmo? Myslím že ne. Nezmiňovaly se. Takže je zde otázka, co to je ten život naplno, a z jakého důvodu lidé takové apely vyhlašují? Jo jo.


Napsat komentář